10. března si připomínáme 59. výročí Tibetského národního povstání proti čínskému útlaku. Povstání bylo brutálně potlačeno, oficiální čísla mluví o 87 000 zabitých Tibeťanů, reálný počet obětí však může být vyšší.
Je dobře, že svět na tento barbarský čin nezapomíná. Každoročně probíhá v den výročí mezinárodní kampaň Vlajka pro Tibet, jejímž cílem je upozornit na pokračující porušování lidských práv v Tibetu. V roce 2017 vyvěsilo 10. března tibetskou vlajku 740 radnic českých obcí a 84 škol.
Kořeny lidské tragédie sahají do roku 1949. Tibet byl v té době de facto nezávislým státem, i když čínská oficiální místa to popírají. 1. října 1949, po vítězství komunistů v čínské občanské válce, vyhlásil Mao Ce-tung vznik Čínské lidové republiky. Tibetská vláda reagovala 4. listopadu vyhlášením formální nezávislosti Tibetu. V říjnu 1950 obsadila Tibet čínská armáda. V květnu 1951 byla Tibetu přiznána autonomie, ale jen v rámci Čínské lidové republiky.
Tibeťané se s čínskou nadvládou nehodlali smířit a od roku 1956 propukaly na různých místech země ozbrojené nepokoje, které o tři roky později přerostly v již zmíněné Tibetské národní povstání.
Po zlomení ozbrojeného odporu uprchl 14. dalajlama i s dalšími členy tibetské vlády do Indie, kam jej následovalo 80 000 uprchlíků. Byla ustanovena tibetská exilová vláda, která v indické Dharamsale funguje dodnes.
Život v Tibetu nebyl nikdy snadný. Průměrná nadmořská výška převyšuje 3000 metrů nad mořem, na severu země je to dokonce 4500 m.n.m. Tibetské království existovalo již v období 618 – 842. To jsme ve střední Evropě teprve káceli lesy a kultivovali půdu podél řek. Kritici nezávislosti Tibetu tvrdí, že před rokem 1959 nešlo o demokratický, ale teokratický stát, kde se praktikovalo otroctví. Tibeťané připouští, že šlo o nevolnictví, nikoliv otroctví. Je však pravda, že první parlament byl vytvořen až v roce 1960 v exilu.
Jak by vypadal Tibet dnes, kdyby jej Číňané neobsadili? Těžko říct, ale možná by se vyvíjel podobně, jako jeho východní soused, bhútánské království. To je také velmi hornatá země, sevřená mezi Čínou a Indií. Do začátku 60. let 20. století byl Bhútán uzavřený okolnímu světu. Nebyly zde školy, nemocnice, neexistovalo telefonické spojení, ani poštovní služby. Pak se však postupně a opatrně otevíral okolním vlivům a moudře navázal úzké politické kontakty s Indií, aby eliminoval riziko čínské invaze. Dnes je Bhútán pořád ještě chudá, ale svobodná a hrdá země, která se v roce 2008 změnila z absolutistické monarchie na monarchii konstituční.
Takové štěstí Tibet nemá a už asi mít nebude. Čína v dohledné budoucnosti nezávislost Tibetu nepřipustí. Je si toho vědom i dalajlama. Proto se již v roce 1988 při projevu ve Štrasburku zřekl snahy o nezávislost. Zdůrazňuje opakovaně potřebu dodržování lidských práv na tibetském území a zastavení systematického osídlování čínskými rodinami.
U osídlování Tibetu Číňany se zastavme. Je to ze strany čínské komunistické strany ďábelsky chytrý tah. Ve Lhase, hlavním městě Tibetu, dnes žije více etnických Číňanů, než Tibeťanů a za nějaký čas to tak bude asi platit pro celou zemi.
Aby Číňané zajistili masový přísun lidí i zboží do Tibetu, postavili v prvním desetiletí 21. století 1118 kilometrů dlouhou železnici z čínského Golmudu do Lhasy. Stála přes tři miliardy dolarů a osmdesát procent trati vede v nadmořské výšce přesahující 4000 m.n.m. Švýcarští specialisté na stavbu železnic tvrdili, že něco takového není proveditelné, ale zmýlili se. Možná i proto, že čínský dělník je schopen pracovat za takovou mzdu a v takových podmínkách, které si Švýcar nepředstaví.
Je tedy vše ztraceno a touha po svobodném Tibetu zůstane jen snem? Naplní se i zde pořekadlo „špatná věc se podařila, hrubá síla zvítězila“? V krátkodobém horizontu možná, ale v dlouhodobém pohledu, kdo ví?
Osud Tibeťanů totiž připomíná jiný, přes 2000 let starý příběh. Tehdy se opakovaně Židé bouřili proti nadvládě Římanů a vždy byl odpor krutě potlačen. Stále více z nich odcházelo do exilu, kde pak žili po mnoho generací. Podobně tvrdě byli pronásledováni první křesťané, zejména v Římě. Jenže o tři století později bylo křesťanství v duchovně vyprahlé Římské říši povoleno a v roce 380 se stalo fakticky i právně státním náboženstvím. Za další necelé století se Západořímská říše rozpadla, ale křesťanství bylo na vzestupu, šířilo se na západ a sever Evropy. Za dalších 1500 let se ke křesťanství hlásí téměř dvě miliardy lidí. A Židé? Ti se vrátili do zaslíbené země a založili vlastní stát, který přežil již několik ozbrojených invazí okolních arabských států.
V tibetské Lhase jsem viděl buddhistické poutníky, jak se vroucně modlí, padají na kolena, lehají si na zem a znovu vstávají. Přítomné čínské vojenské hlídky naprosto ignorovali. V Číně si stále více lidí uvědomuje, že komunistická ideologie je jeden velký podvod, slovy Oliviera Toscaniho „navoněná zdechlina“. A začínají pociťovat vnitřní prázdnotu. Už dnes v této obrovské a přelidněné zemi narůstá výrazně počet křesťanů a buddhistů, v západní části pak také počet muslimů.
Může tedy někdy Tibet porazit Čínu? Vojensky ne, soucitem, nenásilím a dalšími buddhistickými hodnotami však ano. Pokud jednou budou Číňané usilovně hledat něco, co by jejich životům dalo větší smysl, než jen neustále rostoucí spotřeba, budou se obracet i k buddhismu. A Tibet, ta zapadlá horská periferie, se může stát inspirací a vzorem, podobně jako židovství a křesťanství pomohlo vybudovat evropskou civilizaci na troskách kdysi tak mocné Římské říše.