Před deseti lety, 12. ledna 2010 odpoledne, postihlo karibský ostrovní stát Haiti ničivé zemětřesení. Epicentrum se nacházelo jen několik kilometrů od hlavního města Port-au-Prince, mělo sílu 7,0 Richterovy stupnice a bylo nejsilnější za posledních dvě stě let. Počet obětí určitě přesáhl 220 tisíc, někteří odhadují, že počet ztracených lidských životů dosáhl až 300 tisíc.
Zemětřesení zabránit nedokážeme, ale počet obětí ovlivnit lze. Zejména tím, co stavíme, kde to stavíme a především v jaké kvalitě to postavíme. V Port-au-Prince popadalo mnoho budov, včetně škol, protože v této nesmírně zkorumpované zemi stavitelé šetřili náklady takovým způsobem, že první velký otřes poslal domy k zemi. Pod troskami zůstaly desetitisíce lidí, bez přístřeší se ocitlo 1,5 miliónu obyvatel.
Haiti má fascinující historii a dodnes jako by se v něm zrcadlila většina bolestí a útrap světa. Ostrov Hispaniola (v překladu „Malé Španělsko“), kde se Haiti společně s Dominikánskou republikou nachází, bylo osídleno 3000 let před příchodem Kryštofa Kolumba osadníky z východní části dnešní Venezuely. V době Kolumbova příjezdu jich na Hispaniole žilo asi 400 tisíc, ale v roce 1519, o pouhých 27 let později, už jen 3 tisíce!
Španělé využívali původní obyvatele na těžkou práci v dolech a na plantážích cukrové třtiny. Ti nebyli schopni fyzicky takové podmínky vydržet a to, společně s nově zavlečenými infekčními nemocemi, způsobilo jejich rychlé vymírání. Proto se rozvinul obchod s černými otroky, dováženými z Afriky. Mezi roky 1518 – 1801 bylo na ostrov převezeno půl miliónu otroků. Dalších 100 tisíc Afričanů zahynulo během plavby přes Atlantik.
V 17. století nacházeli na západě Hispanioly své útočiště francouzští piráti a v roce 1697 byla tato část ostrova prohlášena francouzskou kolonií. Ta se postupně stala nejbohatší kolonií v celé Americe V roce 1803 Napoleon Bonaparte raději prodal Spojeným státům území dnešní Louisiany, než aby se vzdal západní části Hispanioly.
Na přelomu 18. a 19. století černí otroci dvakrát povstali proti napoleonským vojákům tak úspěšně, že 1. ledna 1804 vyhlásili nezávislost. Haiti se tak stalo druhým nezávislým státem v celé Americe (po USA) a Haiťané jediným národem, který získal svobodu po úspěšném povstání otroků.
Dnes žije na Haiti 95 % černochů, 5 % mulatů, počet bělochů je statisticky zanedbatelný. Vůdce povstání Dessalines se prohlásil císařem a prakticky všechny bělochy vyvraždil. Sám byl zavražděn v roce 1806 a jeho smrt rozpoutala válku mezi černochy a mulaty (míšenci bělochů a černochů).
Nastalo období nestability, nepokojů a zmatků, které prakticky trvá dodnes. V letech 1843 – 1915 jenom jedna z 22 hlav státu byla schopna dokončit svoje funkční období. V první polovině 20. století se snažily nastolit politickou stabilitu a ekonomickou prosperitu na Haiti Spojené státy, ale bez valného výsledku.
Druhá polovina 20. století byla poznamenána krutou diktaturou Francoise Duvaliera, při které bylo zabito odhadem 60 tisíc lidí. Od roku 1971 převzal vládu jeho syn Jean-Claude Duvalier, který však v roce 1986 uprchl do exilu i s podstatnou částí haitského státního pokladu.
V 90. letech 20. století a na počátku 21. století byl prezidentem dvakrát zvolen charismatický katolický kněz Jean-Bertrand Aristide. Především ve druhém funkčním období však vršil chybu za chybou (znepřátelil si zejména příslušníky armádních a policejních složek) a musel ještě před dokončením mandátu uprchnout ze země.
Následně působila na Haiti stabilizační mise OSN a v lednu 2010 postihlo zemi již výše zmíněné katastrofální zemětřesení, ze kterého se dodnes plně nezotavila.
Tento pohnutý příběh statečného boje otroků za svobodu a následné neschopnosti dobře spravovat svoji zemi nás přivádí k otázce, jestli západní bohatý a ekonomicky rozvinutý svět může této těžce zkoušené karibské zemi nějak smysluplně pomoci.
Haiti leží necelých tisíc kilometrů od Floridy, ale pro Spojené státy není, bohužel, takovou prioritou, jako například Afghánistán, nebo Irák.
Pokud bychom dokázali najít způsob, jak dovést Haiti k lepší budoucnosti, získáme tím nejspíše i odpověď na otázku, jak pomoci dalším zhrouceným, nebo téměř zhrouceným státům, zejména v Africe. Protože Haiti, to je taková malá Afrika na západní polokouli.
Nabízí se myšlenka zopakovat po sedmdesáti letech obdobu Marshallova plánu, který byl v Evropě tak úspěšný. Haiti samozřejmě není Evropa, která sice byla po válce poničená, ale existovaly zde podnikatelská kultura i funkční státní instituce.
Na druhou stranu Haiti je jen o něco větší, než Morava a žije zde jedenáct miliónů obyvatel. Takže dlouhodobý, na budoucnost orientovaný rozvojový plán s uskutečnitelnými a měřitelnými výstupy by mohl mít šanci na úspěch.
Vždyť nejchudší stát na západní polokouli a jeden z dvaceti nejchudších států světa, kde je zničeno 98 % původních lesů, kde 65 % obyvatel je oficiálně nezaměstnaných, 80 % lidí žije pod hranicí absolutní chudoby (za méně než dva dolary na den) a kde 35 % obyvatel je negramotných, si zaslouží naši pomoc.
Ne, že by už dnes nebyla ochota dílčím způsobem pomoci, zahraniční donoři v současnosti zajišťují asi třetinu národního rozpočtu. Jen stále hledáme klíč ke sdílené odpovědnosti, aby další a další miliardy dolarů nemizely v černé díře zkorumpovaných institucí, dotovaných dárcovskými organizacemi bez striktního požadavku hmatatelných výsledků.
Nás v České republice může těšit, že v této vzdálené a exotické zemi zanecháváme zřetelnou pozitivní stopu. Po zemětřesení zde působily humanitární organizace Člověk v tísni, ADRA i Česká katolická charita.
Olomoucká Arcidiecézní charita na Haiti působí dodnes. V rámci projektu Adopce na dálku pomáhá díky sponzorům pěti stovkám dětí, aby se najedly a mohly chodit do školy. A malá, relativně neznámá nevládní organizace Fidcon zde už za deset let dokázala vyvrtat 32 funkčních studní, které poskytují nezávadnou vodu tisícům obyvatel ve venkovských oblastech.
Jsou to kapky v moři lidské bídy, ale poskytují to, co místní lidé nejvíce potřebují – naději.