V záplavě zpráv o šíření epidemie koronaviru je vytěsňováno vnímání jiného vážného a dlouhodobějšího nebezpečí pro Evropu. Je jím nová migrační vlna, resp. migrační krize. Tu nezpůsobil virus, ale konkrétní člověk, turecký autoritářský prezident Erdogan. Náš údajný přítel a spojenec v NATO se začal chovat jako nepřítel a vyděrač. Porušil čtyři roky starou dohodu s Evropskou unií o zadržování běženců ze Sýrie výměnou za miliardy eur.
Všechno špatné bývá i k něčemu dobré. Stejně jako dříve či později překonáme epidemii viru Covid 19, zvládneme při dobré vůli a odhodlání i vydírání ze strany tureckého prezidenta. A do budoucna si budeme pamatovat, s kým máme tu čest.
První zprávy jsou nadějné a povzbuzující, Řecká policie a vojáci chrání účinně své hranice (a tím i hranice EU) proti nelegálním migrantům. Na pomoc jim přijíždějí postupně posily z ostatních evropských zemí, včetně několika českých policistů.
Rakouský kancléř Sebastian Kurz mluví rozhodně a jasně: „Jde o turecký útok. EU se nesmí nechat vydírat. Pokud nebudou fungovat vnější hranice EU, pak Evropa bez vnitřních hranic zůstane historií.“ Konečně po dlouhé době jeden vrcholný politik, který je schopen a ochoten pojmenovat věci otevřeně. Také Angela Merkelová, která asi nikdy nepřizná, že „vítací politika“ z roku 2015 byl omyl, nyní vysílá zřetelný signál pašerákům lidí a nelegálním migrantům, že hranice jsou a zůstanou zavřené.
Hraje se nyní o hodně, protože tato migrační krize rozhodně není poslední. V Africe, na Blízkém východě i v Asii narůstá počet nefunkčních (nebo zoufale špatně fungujících) států, které miliónům svých občanů nedokáží dát naději na lepší budoucnost. A situace se dále zkomplikuje milióny, či spíše desítkami miliónů environmentálních běženců. Tedy lidmi, pro než se jejich domovy stanou neobyvatelnými v důsledku klimatické změny a zhoršující se kvality životního prostředí.
Proto je nyní důležité, jestli zvládneme zátěžový test, který nám připravilo Erdoganovo Turecko. Lidem v nouzi bychom měli a budeme pomáhat, ale bude to podle evropských, nikoliv podle pašeráckých a tureckých pravidel. Pokud je pravda, že turecká policie střílí na řecké policisty slzný plyn a rozdává migrantům nůžky na stříhání plotu, není mezi ní a pašeráky žádný podstatný rozdíl. Snad je ten, že pašeráci jsou placeni z peněz běženců, turecká policie je placena a úkolována svojí vládou.
Pokud tedy současnou migrační krizi zvládneme, omezíme i rozsah krizí budoucích, protože řada potenciálních běženců nebude ochotna platit tisíce eur pašerákům, když šance na nelegální vstup do evropského prostoru bude malá.
Jako laikovi mi navíc není jasná jedna věc. Proč dosud nebylo možné přijmout a dodržovat jednoduché pravidlo: kdo vstoupí do prostoru EU nelegálně, ztrácí tím automaticky právo na azyl a legální pobyt v evropském prostoru? Pokud někdo nepovoleně a často navíc násilně překročí hranici, dává tím jasně najevo, že nerespektuje pravidla. A není důvod se domnívat, že naše pravidla (zákony) bude v budoucnu na našem území respektovat a dodržovat.
Nebo jinak, obrazně řečeno: pokud na dveře vašeho domu či bytu zaklepou lidé v nouzi, asi se jim v rámci svých možností budete snažit pomoci, dáte jim najíst, napít a necháte je dočasně přespat na zahradě či ve stodole. Pokud se vám však snaží násilně vlézt dovnitř oknem, nebo zadními dveřmi, ztratíte asi motivaci těmto lidem pomáhat.
Po první migrační krizi jsme dostali pět let času, abychom se připravili na další, tu současnou. Kromě lepší ochrany hranic si musíme ujasnit, kolik lidí v nouzi můžeme a jsme ochotni přijmout, ať už dočasně, nebo trvale.
Milión migrantů v Německu před pěti lety byl jeden extrém, ale středoevropské země se svým téměř absolutním odmítáním běženců jsou druhý extrém. Víme, nebo tušíme aspoň, kolik lidí z odlišných kulturně-civilizačních okruhů můžeme ročně či v průběhu jedné generace přijmout, aniž bychom tím ohrozili stabilitu a identitu našeho společenství?
A ještě jedna poznámka závěrem. Především my, Středoevropané, máme z první migrační krize jeden velký, dosud nesplacený dluh. Tehdy jsme odmítli přerozdělování běženců z nejvíce postižených evropských zemí s tím, že budeme raději pomáhat přímo v místech, odkud tito lidé přicházejí.
Mělo to svoji logiku, protože ti nejchudší a nejpotřebnější zůstávají doma, na cestu nemají peníze. Jenže zůstalo, jako obvykle, jen u slov. I na Českou republiku, Slovensko, Polsko či Maďarsko se vztahuje padesát let starý závazek přijatý v OSN, že rozvinuté země by měly přispívat na pomoc rozvojovým zemím alespoň 0,7 % svého hrubého domácího produktu. Zatím dlouhodobě plníme jednu sedminu tohoto závazku.