Byli dva dospělí bratři. První zdravý a dravý, ambiciózní sobec. Druhý byl od narození slepý. O něj se starala jeho chudá matka, jak nejlépe uměla. Jednoho dne spadl slepý bratr z koně do řeky a utopil se. Když své dítě matka oplakávala, přistoupil k ní druhý syn a povídá: „Neplač matko, jemu už je dobře.“ Ona se podívala na svého zdravého a úspěšného syna a skrz slzy povídá: „To já vím a nepláču kvůli němu, ale pláču, protože se bojím o tvoji duši.“
Tato scéna z íránského filmu, jehož jméno jsem zapomněl, mi utkvěla v mysli. A vybavila se mi opět nyní, když v České republice i v celé Evropě tak intenzívně diskutujeme o uprchlících a migrantech z Blízkého východu a z Afriky. Tyto regiony jsou jakoby chromé, nedokáží vytvořit důstojné podmínky k životu pro většinu lidí, kteří tam žijí. Evropa je ve srovnání s nimi zdravá, ekonomicky úspěšná, materiálně saturovaná. Ale možná také, jako ten bratr, sobecká, zahleděná do sebe. O své bohatství se nechce dělit a ztrácí duši. Kromě neustálého růstu hrubého domácího produktu nemá jinou výraznou a všeobecně sdílenou vizi. Již před mnoha lety to velmi výstižně vyjádřil rakouský psychiatr a zakladatel logoterapie Viktor Frankl: „Společnost blahobytu, popřípadě stát blahobytu, jsou schopny uspokojit prakticky všechny potřeby člověka, přičemž jednotlivé potřeby konzumní společnost teprve vytváří. Pouze jedna potřeba vychází naprázdno, a to je vůle ke smyslu, to znamená potřeba najít ve svém životě smysl, oddat se mu a naplnit jej.“
Nechci tím říci, že má Evropa otevřít dokořán dveře běžencům, z nichž většina jsou ekonomičtí migranti. Výsledkem by nebyla prosperita pro všechny, ale zchudnutí všech. Zhroucený stát zmítaný chaosem a násilím by pro Evropany přestal být jen vzdáleným exotickým pojmem.
V této souvislosti je snad vhodné připomenout si chybu, které se v minulosti dopouštěli někteří křesťanští misionáři, když přišli do těch nejchudších míst rozvojového světa (například do slumů velkých měst). Chtěli žít jako jejich chudí bližní - ve stejných chatrčích, sdílet nedostatek jídla, kvalitní pitné vody i hygieny. Jenže společné sdílení údělu s chudými druhým dlouhodobě nepomohlo, protože misionář, který nejedl třikrát, ale jen jedenkrát denně, za pár měsíců zeslábl a stal se méně odolný vůči infekčním nemocem. Pokud svůj přístup nezměnil, za nějaký čas umřel a výsledkem bylo, že už nikdy nikomu nepomohl.
Selekce migrantů by měla probíhat ještě mimo Evropu a do schengenského prostoru by měli být vpuštěni jen uprchlíci s reálnou šancí na získání politického azylu. Ostatním bychom měli v rámci svých možností pomoci na místě, v zemích, které jsou jejich domovem. Pokud však tento argument zneužijeme jako záminku, abychom i nadále nedělali nic nebo velmi málo, riskujeme „ztrátu duše“, jako ten sobecký, vnitřně prázdný syn. Pak bychom byli větší chudáci, než dnešní migranti, byť bychom si toho nebyli vědomi.
S problematikou migrace je tedy úzce spojena otázka zahraniční rozvojové pomoci, jsou to spojité nádoby. Možná se už začínají objevovat první pozitivní signály. Velká Británie, ještě před sto lety koloniální velmoc, nad jejímiž državami slunce nikdy nezapadalo, přijala letos zákon, který ji zavazuje poskytovat každoročně rozvojovou pomoc ve výši nejméně 0,7% hrubého domácího produktu. Připojuje se tedy k několika menším evropským státům, které tento čtyřicet let starý závazek již plní (skandinávské země, Holandsko a Lucembursko). Pokud česká vláda deklaruje, že není ochotna nechat si z Bruselu diktovat kvóty pro běžence (dle mého názoru správně), ale chce pomáhat v místech, odkud tito lidé přicházejí, má skvělou příležitost dokázat to činy. Může, podobně jako Velká Británie, začít plnit již přijaté závazky a začít poskytovat na zahraniční rozvojovou spolupráci alespoň slíbených 0,33 % HDP, výhledově pak 0,7 % HDP. Může se také poučit ze zkušeností tradičních dárců a vyhnout se nejkřiklavějším minulým chybám a omylům (například poskytovat velké objemy peněz zkorumpovaným vládám na podporu jejich rozpočtu, podílet se na realizaci finančně náročných projektů, aniž by byla dobře zajištěna jejich dlouhodobá udržitelnost apod.).
Rozvojovou pomoc poskytuje Česká republika již od roku 1996, takže nějaké zkušenosti a „know-how“ již máme. Existuje Česká rozvojová agentura, existují kompetentní lidé i organizace, které se na realizaci rozvojových záměrů mohou účinně podílet. Takže zbývá jediné, vzít si k srdci slova bývalé finské prezidentky Tarji Kaariny Halonen: „Známe fakta. Víme, co chceme. Víme, jak toho dosáhnout. Jediné, co potřebujeme, je vůle to udělat.“