Před téměř padesáti lety, v roce 1972, vyšla první zpráva Římskému klubu „Limity růstu“, která navrhovala jako řešení tehdejších environmentálních problémů nulový růst světového hospodářství. Dnes žije na planetě o čtyři miliardy lidí více a především klimatická změna se projevuje razantněji, než jsme si tehdy dokázali připustit nebo dokonce představit.
Mluvíme nyní o cirkulární ekonomice, o ekonomice ne-růstu, o dekarbonizaci hospodářství. Nicméně hlavní ekonomický proud zatím nechce nebo nedokáže vybočit ze zajetých kolejí. Hrubý domácí produkt (tedy ekonomická výkonnost) musí růst, i kdybychom měli planetu zničit.
Když sleduji nejrůznější diskuse a hlavně činy lidí, kteří vedou naši společnost, jsem přesvědčen, že potřebné změny myšlení a konání nejsou schopni. Reagují na ekologickou aktivistku Gretu Thunbergovou podobně, jako před třiceti lety Milouš Jakeš na Hanu Zagorovou („co ta holka chce?“).
Zaběhnutý systém fungování hospodářství nejspíše není možné reformovat s lidmi, kteří jej sami spoluvytvářeli. Z hlediska bezprostředního prospěchu jsou naše politické, ekonomické i akademické elity příliš finančně i jinak zainteresovány na udržení stávajícího stavu beze změn, případně jen s kosmetickými změnami (viz např. stanovisko premiéra Babiše na posledním summitu EU k dosažení nulových emisí do roku 2050).
Na tuto „kruhovou obranu“ vlastních pozic a názorů přesně sedí výrok Johna Lennona: „Nevěřte nikomu, komu je přes třicet.“
Dnešní středoškoláci a mladí lidé to intuitivně tuší a proto se bouří. Pořádají demonstrace a stávky pro budoucnost. Zatím se vše děje ve velmi přátelské atmosféře, vlastně zvesela. To se může změnit, jak bude frustrace mladých z ignorování a bagatelizování problémů narůstat.
Mělo by nás proto zajímat nejenom, kde jsou ekologické limity hospodářského růstu, ale také kde jsou limity vstřícnosti, resp. limity trpělivosti nastupující generace s neudržitelným vývojem emisí skleníkových plynů, vedoucích k velkému klimatickému maléru.
V 60. letech 20. století proběhl v západních státech (a ve Spojených státech především) velký střet mezi generací rodičů a jejich „květinových dětí“. Těžko předvídat, ale je možné, že se nebezpečně blížíme k dalšímu generačnímu střetu.
Ať už se střetem nebo bez střetu, dospívající generaci čeká velká civilizační výzva vypořádat se se snížením (mitigací) klimatické změny a s adaptací na již neodvratitelné změny. Lze toho dosáhnout třemi způsoby.
- Změnou hodnotových orientací, resp. změnou způsobu života. Tato změna je nejzásadnější, ale také nejtěžší. Trvá desetiletí a výsledek je nejistý. Zpravidla také nastává až po těžké krizi, či katastrofě. Viz například zrušení otroctví ve Spojených státech na konci války Severu proti Jihu v prosinci 1865.
Těžko si dnes my, starší, dokážeme představit, že bychom se vzdali levné letecké dopravy či konzumace masa jako součásti našeho jídelníčku. To možná nastupující generace dokáže, ale jsem zvědav, jak těžké pro ně bude např. omezení používání internetu a sociálních sítí. Pokud jsem dobře informován, tak elektronické zpracování velkých objemů dat je už dnes celosvětově energeticky náročnější, než letecká doprava.
- Zavedením vhodných ekonomických nástrojů. Ekonomické nástroje fungují rychle a efektivně, ovšem je třeba mít politickou moc a vůli k jejich prosazení. Princip ekologické daňové reformy je znám sto let, ale prosadit takovou reformu se dosud nepodařilo. Zdanění devízových transakcí (tzv. Tobinova daň) byl navržena v roce 1972, ale její přijetí je pořád v nedohlednu. To samé platí u uhlíkové daně – nápad dobrý, jeho implementace v reálném světě však téměř neřešitelná.
- Technologická řešení. Na ně spoléhají mnozí technokratičtí optimisté. Lidská tvořivost je bez hranic a v pravý čas jistě vymyslíme něco, co nám z problémů pomůže. V minulosti se to už několikrát stalo, ale nikde není záruka, že se to povede opět a včas. Tento přístup nerespektuje princip předběžné opatrnosti. Spoléháme na něco, co zatím nemáme. Příkladem jsou solární elektrárny na oběžné dráze (pracují na nich intenzívně v Japonsku), nebo komerční zvládnutí termojaderné fúze (ITER – mezinárodní termonukleární experimentální reaktor v jižní Francii).
Od „Mezí růstu“ jsme ztratili půl století, emise skleníkových plynů do atmosféry nadále stoupají a nástup klimatické změny je příliš rychlý na to, abychom se s ní včas vypořádali jen třemi výše zmíněnými způsoby. Část změn proto nejspíše proběhne nekontrolovaně, chaoticky. Nebude se nám to líbit, ale bude nutné smířit se s tím, že situaci už nemáme plně pod kontrolou.
Naštěstí život v nejistotě zvládají mladí lidé mnohem lépe, než dříve narození. Mají tedy šanci díky své kreativitě a odvaze velkou civilizační změnu zvládnout. I když staré pořádky zmizí a svět už nebude tím, čím býval.