Matka Země, sestra příroda

4. října měl svátek sv. František, patron ekologů. Přesto, že během svého života se mnohým jevil jako podivín, jeho odkaz lásky k Bohu, bližnímu i přírodě přetrval více než osm století.

Inspirován jím byl i současný papež František, který, až sám jezuita, je vůbec prvním papežem, který přijal Františkovo jméno. Už ve třetím roce svého pontifikátu, v roce 2015, vydal papež František encykliku Laudato si´, která je zaměřena na odpovědnost člověka vůči ostatním živým tvorům i celé planety, kterou obýváme.

I pro mnohé křesťany a katolíky je radikální důraz na životní prostředí překvapivý a možná i těžko stravitelný. Pojďme se s pětiletým odstupem podívat, co papež František, očividně inspirován svatým Františkem z Assisi, tímto dokumentem říká a vyhlašuje. Moc se nezdržuje víceznačnými diplomatickými formulacemi a jde rovnou k jádru věci: „Naše sestra matka země patří mezi nejvíce opuštěné a trýzněné chudé“. 

Navazuje na své dva předchůdce v úřadu. Na Jana Pavla II., který vyzýval ke „globální ekologické konverzi“. A také na Benedikta XVI., který tvrdil, že vnější pouště se ve světě množí, protože vnitřní pouště se staly nedohledné.

Pokud katolická církev přijme za své volání po zodpovědnosti vůči planetě a životu na ní, má oproti světským institucím dvě podstatné výhody:

  • Už z podstaty svého poslání uvažuje v dlouhodobém časovém horizontu, z pohledu věčnosti. Na rozdíl od představitelů demokratických státních a samosprávných institucí, kde jsou volení představitelé limitováni čtyř či pětiletým časovým horizontem.
  • Má lepší schopnost proniknout k uším a srdcím prostých lidí ve venkovských komunitách i ve vyloučených oblastech měst (slumů), na rozdíl od výzev a apelů akademické komunity, která je obvykle schopna oslovit jen intelektuální vrstvy.

Papež se rozhodně při přípravě encykliky neschoval za „vozovou hradbu“ katolické církve. Neměl problém si do poradního týmu přizvat německého klimatologa, který tvrdí, že je ateista. Nebo hned v počátku obšírně cituje patriarchu Bartoloměje a ztotožňuje se s ním:

„Ať lidé ničí biodiverzitu v Božím stvoření, nebo narušují integritu země a přispívají ke klimatickým změnám, zbavují zemi přirozeného porostu nebo ničí vodnatá území, když lidé znečišťují vody, zemi, vzduch – všechno jsou to hříchy. Protože zločin proti přírodě je zločinem proti nám samotným i hříchem proti Bohu.“

Zdůrazněme to ještě jednou. Proviňovat se můžeme nejen proti Bohu a vůči bližním, ale také vůči všemu živému, vůči přírodě.

Dodnes by možná nejeden křesťan tvrdil, že na ostatních živých tvorech nezáleží. Nemají přece duši (tedy aspoň si to myslíme).

Asi se to nedozvíme, ale dost možná byl papež František inspirován i vatikánským biskupem Gianfrancem Girottim, který v roce 2008 píše: „Boha neurážíte, jen když kradete, rouháte se, nebo když zatoužíte po sousedově manželce. Boha urážíte i ničením životního prostředí, morálně pochybnými vědeckými pokusy nebo schvalováním manipulací s geny, které mění DNA nebo ničí embrya.“

Myslím, že encykliku není třeba číst bezvýhradně nekriticky. Například v paragrafu 50 se papež opakovaně dotýká citlivého tématu – počtu obyvatel na planetě: „Nerovná distribuce populace a dostupných zdrojů je překážkou rozvoji.“ Není však, domnívám se, vůbec jisté, že „demografický růst je plně kompatibilní s integrálním a solidárním rozvojem“.

Pokud by se naplnily demografické prognózy, bude mít Afrika namísto dnešních 1,2 miliardy lidí téměř dvojnásobek v roce 2050 a čtyři miliardy obyvatel v roce 2100. Nevím, jestli planeta je již dnes přelidněná, ale jsem hluboce přesvědčen, že dnešní počet i předpokládaný nárůst obyvatel např. ve Rwandě dlouhodobě udržitelný není. Navíc, co se zhroucenými či dlouhodobě nesoběstačnými státy, jako je Somálsko, Eritrea, Egypt, Jemen, Mali a mnoho dalších? Při vší úctě, odvolat se na integrální a solidární rozvoj je hodně obecné.

V paragrafu 82 zmiňuje papež František velmi zásadní věc, se kterou mají mnozí lidé, včetně křesťanů, i dnes problém: „Bylo by chybou myslet si, že další živé bytosti musejí být považovány za pouhé objekty podrobené svévolnému panství člověka.“

Podle českého filozofa Erazima Koháka ztratil novověk vědomí zvířete jako bližního a vytvořil si představu zvířete jako suroviny. Přitom schopnost trpět a cítit bolest (což je společné člověku i zvířatům) je dostatečným důvodem pro ohleduplnost a soucit. Jsme si se zvířaty rovni, i když to neznamená, že jsme stejní (nikdo například netvrdí, že želva by měla mít nárok na univerzitní vzdělání, má však nárok na ohleduplné zacházení).

Papež František v této věci ještě více „tlačí na pilu“, když v paragrafu 83 říká: „Konečným údělem ostatních tvorů nejsme my. Všichni jdou naopak s námi a skrze nás ke společnému cíli, kterým je Bůh. … Člověk je povolán přivést všechno tvorstvo k jeho Stvořiteli.“

Je to volání po destrukci současného vztahu k živým tvorům, ke zvířatům, které chápeme jako surovinu. Je to ale kreativní destrukce, může z ní vzejít něco lepšího, dokonalejšího.

Papež František sám dodává: „Ekologická krize je výzvou k hluboké vnitřní konverzi. Povolání střežit Boží dílo je podstatná součást ctnostného života a nikoli něco volitelného, ani nějaký druhotný aspekt křesťanského života.“

Zmíním ještě jednu, dle mého názoru kontroverzní věc, která dokládá, jak komplikovaný je dnešní svět. V paragrafu 94 cituje František biskupy z Paraguaye: „Každý rolník má přirozené právo vlastnit přiměřený pozemek půdy, kde by mohl postavit svůj dům, pracovat pro obživu rodiny a mít zabezpečenou vlastní existenci.“

To zní hezky, ale připomíná to část první definice udržitelného rozvoje z roku 1987: „Všichni lidé na světě mají právo uspokojovat svoje potřeby.“ To je tak obecná, vágní formulace, že se s ní nedá nesouhlasit. Nedokážeme však definovat (oprávněné) lidské potřeby a jejich hranice.

Podobné je to s právem každého rolníka vlastnit přiměřený pozemek půdy. Nedá se s tím nesouhlasit, ale jak budeme definovat přiměřený pozemek? A jak toto právo prosadíme? V Latinské Americe by možná pomohla pozemková reforma, ale co přelidněné země, jako např. Haiti, kde je příliš mnoho lidí a příliš málo půdy?

Encyklika Laudato si´ má za sebou první pětiletku života a přestože vzbudila hodně pozornosti, směřování světa zásadně nezměnila. Nicméně vše má svůj čas zrání a ten nemusí být totožný s naším hektickým životním stylem.

Když před dvěma tisíciletími umíral na kříži Kristus, jevil se jeho život pozorovatelům jako naprosté fiasko. Dnes to vnímáme jinak. Když před 800 lety předčasně umíral naprosto vyčerpaný, většinou lidí nepochopený František, zdálo se, že jeho řeholi hrozí zánik. Kdybychom však dnes mohli spatřit jeho tvář, myslím, že by se usmíval. Viděl by, že naše sestra matka Země není zdaleka všem lhostejná.