V roce 1798 zformuloval anglický ekonom a duchovní, Thomas Robert Malthus, odvážnou myšlenku: „Lidská populace se neliší od populací rostlin a živočichů, které rostou exponenciálně, zatímco schopnost lidí opatřovat si potravu roste lineárně. Na rozdíl od ostatních živých tvorů má člověk svobodu volby a může svůj populační růst kontrolovat a dobrovolně omezit. Pokud tak neučiní, dojde k přemnožení a uplatní se vnější faktory, jako jinde v přírodě – hlad, epidemie a vnitrodruhové konflikty (v případě člověka války).
Už více než dvě století má Malthus své přesvědčené zastánce i odpůrce. Ve své schopnosti se množit a expandovat je člověk nesmírně úspěšný živočich. Na počátku zemědělské revoluce (před 8 000 – 10 000 lety) žilo na zemi asi pět miliónů lidí. Na počátku našeho letopočtu, s rozvojem zemědělství, už dosáhla populace 200 miliónů lidí. Pak trvalo jeden a půl tisíciletí, než se počet lidí zdvojnásobil, v roce 1650 na planetě žilo půl miliardy lidí.
Následně přišla průmyslová revoluce, založená na využívání energie fosilních paliv a růst populace (ale také spotřeba surovin, energie i produkce odpadů) dramaticky zrychluje. V roce 1850 dosáhne počet lidí na Zemi jedné miliardy, v roce 1928 jsou to dvě miliardy, v roce 1999 šest miliard a dnes je nás 7,6 miliardy lidí.
Ve druhé polovině 20. století nám trochu optimismu přinesla zelená revoluce (využití chemizace a mechanizace v zemědělství, šlechtění nových odrůd, zavlažování). To však řešilo důsledek růstu populace (potřeba nakrmit více lidí), neřešilo příčinu, růst samotný. Podobně jsme na tom dnes s kontroverzním využíváním geneticky modifikovaných plodin. Ty jsou označovány za nositele druhé zelené revoluce a na nějaký čas asi mohou odvrátit hrozbu hladu, především v rozvojových zemích. Ani geneticky modifikované organismy však neřeší hlavní problém – neochotu nebo neschopnost lidí dobrovolně omezit svůj růst.
Demografické prognózy OSN optimisticky očekávají, že se světová populace stabilizuje v roce 2050 na počtu 9 – 11 miliard lidí. To se může stát, ale nemusí. Všechny země by musely projít tzv. demografickým zlomem. Při hodnotě hrubého domácího produktu kolem 3 000 amerických dolarů na osobu ročně nastává stav, kdy statisticky výrazně klesá počet dětí na jednu ženu. Jak společnost bohatne, stát začíná poskytovat alespoň nějaké zdravotnické, sociální a důchodové zajištění, děti více chodí do školy a už nejsou jedinou životní pojistkou rodičů ve stáří či v nemoci.
Tímto delším obecným úvodem se dostáváme k současnému asi nejvážnějšímu problému Evropy a rozvinutého světa, k migrační krizi. Malthusův výrok z přelomu 18. a 19. století můžeme aktualizovat pro 21. století: „Pokud člověk dobrovolně neomezí svojí reprodukční schopnost, dojde k přemnožení lidí v chudých regionech. To vyvolá migraci, hlad, epidemie a války. Migrace následně způsobí nestabilitu a napětí v rozvinutých regionech.“
Populace v rozvinutých zemích zůstane při současných trendech nadále zhruba stejná – 1,2 miliardy lidí. Populace padesáti nejméně rozvinutých zemí se naproti tomu více než zdvojnásobí, ze 760 miliónů obyvatel v roce 2015 na 1,7 miliardy v roce 2050. Během příštích třiceti let se 98 % veškerého populačního nárůstu odehraje v rozvojových zemích.
Počet lidí v Africe naroste z dnešních 1,2 miliardy obyvatel na dvě miliardy v roce 2050 a na čtyři miliardy lidí v roce 2100 (pokud se populační vývoj výrazně nezmění). Mezi léty 1990 – 1995 rostla populace nejrychleji v pásmu Gazy, o nevěřitelných 7 % ročně. Jen dvě arabské země (Maroko a Tunisko) měly tehdy roční přírůstek pod 2 % ročně (což znamená, že se počet obyvatel zdvojnásobí za 35 let).
Je tedy celkem přirozené a pochopitelné, že země střední Evropy mají ze sílící migrace z Afriky a Blízkého východu strach, byť se jich tento problém zatím výrazně netýká. Ale s migrací je to jako s vodou. Ve chvíli, kdy se vyleje z břehů, nic ji nezastaví a svoji cestu si vždycky najde.
Je tedy určitě správné, jak deklarují země Visegrádské čtyřky, snažit se řešit příčinu (chudobu a neefektivní vládnutí v rozvojových zemích), nikoliv důsledek (přijímání ekonomických migrantů). Abychom však byli vůči západoevropským partnerům věrohodní, je třeba začít něco reálně dělat. Zatím platí, že rozvojová pomoc (v procentech HDP) Německa či Francie je oproti zemím Visegrádské čtyřky pětinásobná. Skandinávské země a Holandsko pak poskytují sedminásobek až desetinásobek toho, co my. Toto je větší dluh a ostuda, než to, že jsme nepřijali migrační kvóty.