Z událostí minulých můžeme do jisté míry usuzovat, co by se mohlo přihodit v blízké budoucnosti. V loňském roce svět spoluvytvářely tři klíčové megatrendy, které ovlivní i události v roce letošním.
Zaprvé to byla pandemie Covid-19. Do konce loňského roku stála světovou ekonomiku 90 triliónů (90 tisíc miliard) dolarů. To je více, než hodnota jednoročního celosvětového ekonomického produktu. Tyto extrémní výdaje byly možné jen díky obrovskému zadlužení prakticky všech vyspělých států.
Do konce roku 2021 bylo aplikováno více než devět miliard vakcín ve 184 státech. To je jistě skvělý byznys a farmaceutické firmy se nejspíše budou hodně snažit, aby tento zlatý důl trval skrze opakované preventivní očkování „na věčné časy“, nebo aspoň co nejdéle.
Na Covid-19 do začátku letošního roku zemřelo 5,8 miliónů lidí. Podle kvalifikovaných odhadů však má covid na svědomí již 12,6 miliónů obětí (včetně nehlášených úmrtí, zejména v rozvojových zemích). Je fascinující, že ten nejprimitivnější organismus, který ani není schopen samostatného života, převrátí vzhůru nohama fungování evolučně nejrozvinutějšího živočišného druhu.
Můžeme doufat, že v letošním roce již pandemie Covid-19 odezní, nebo alespoň bude ustupovat a naučíme se s ní žít. Co však rozhodně neodezní, je klimatická změna (druhý megatrend).
V polovině minulého roku byla zveřejněna první část šesté zprávy Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC). Podle ní jsou účinky lidmi způsobené klimatické změny nyní celosvětové, rychlé a nabírající na intenzitě. Sucha, požáry a záplavy způsobily v roce 2021 škody za 170 miliard dolarů. To je o dvacet miliard dolarů více, než v roce předchozím. Uvidíme, s jakým hodnocením přijde letošní kompletní šestá hodnotící zpráva.
Na probíhající klimatickou změnu se snaží reagovat Evropská unie, zejména svým programem Green Deal (zelená dohoda, či zelený úděl). Ten je kritizován především méně rozvinutými členskými státy EU (včetně České republiky) s odůvodněním, že je moc ambiciózní, ničí naši konkurenceschopnost, je třeba k němu přistupovat rozvážně atd.
Kritici Green Dealu mají asi pravdu, když říkají, že Evropská unie bývá v pokušení dávat si smělé cíle, které pak nenaplní. Dokonalým příkladem je Lisabonská strategie, přijatá Evropskou radou v roce 2000, která si dala za cíl vytvořit z Evropské unie do roku 2010 „nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomiku světa založenou na znalostech, schopnou udržitelného hospodářského růstu, vytváření více kvalitních pracovních příležitostí a zachovávající sociální soudržnost“. Tento cíl byl přijat těsně před rozšířením EU o velkou skupinu bývalých socialistických, hospodářsky zaostalých zemí, takže jeho splnění byla čirá utopie a „nejdynamičtější ekonomikou světa“ nejsme dodnes ani náhodou.
Na druhou stranu pro Green Deal hovoří jeden zásadní argument. Navzdory tomu, že emise skleníkových plynů vyprodukovaných Evropskou unií tvoří jen necelých devět procent celosvětových emisí, mají evropské země (včetně Velké Británie, která již není členem EU) velkou historickou odpovědnost. Před dvěma stoletími zde začala průmyslová revoluce, která nám umožnila nesmírně zbohatnout. Jejím hnacím motorem a symbolem je spalování fosilních paliv. Dnes nás napodobují a následují v této úspěšné hospodářské strategii rozvojové země.
Je tedy především na nás, kteří jsme historicky z procesu industrializace nejvíce těžili, abychom se dokázali vyrovnat i s průvodními negativními jevy, jako je extrémní závislost na fosilních palivech a produkce skleníkových plynů. Když v této klíčové transformaci uspějeme, třeba nás i v tomto budou ostatní země a regiony následovat.
Třetím megatrendem je narůstající míra násilí ve světě, včetně probíhajících či potenciálních válečných konfliktů. Rusko se zoufale snaží vrátit se do pozice světové supervelmoci a vynutit si respekt silou a vydíráním. To však z dlouhodobého hlediska nemůže fungovat. I země historicky a kulturně tak blízká, jako Ukrajina, stále více vnímá Rusko na základě zkušeností z posledních osmi let jako svého nepřítele a obyvatelé jsou stále odhodlanější se bránit všemi dostupnými prostředky.
Od nás geograficky vzdálené, ale extrémně nebezpečné je vzrůstající napětí mezi Čínou a Tchaj-wanem. Třetím (a zdaleka ne posledním) nebezpečně doutnajícím ohniskem násilí jsou kolabující státy od západní Afriky až po Blízký východ. V západní Africe se vojenské převraty stávají běžným způsobem řešení sporů (Mali, Burkina Faso, Guinea-Bissau,...). Situace se nelepší ani v Libyi, Etiopii, Somálsku, Jemenu, Sýrii, či Libanonu.
Zvláštním případem zůstává Afghánistán, kde hnutí Tálibán po dvaceti letech přimělo Spojené státy a jejich spojence odejít a následně bleskově celou zemi obsadilo. Teď se však diví, že do země neproudí desítky miliard dolarů pomoci a polovina obyvatel hladoví. Tento experiment s návratem do středověku dlouhodobě udržitelný není, ale co bude dál, je teď naprosto nepředvídatelné.
Před třiceti lety jsme s pádem komunismu doufali a věřili, že svět už bude lepším a bezpečnějším místem k životu. Dnes je tento optimismus hraničící s naivitou pryč. Letošní rok a několik následujících let bude možná obdobím přehodnocování priorit. Zejména v oblasti globálního zdraví, klimatické změny a bezpečnosti, ale nejen tam.