Po okupaci Československa sovětskými vojsky koloval mezi lidmi vtip: „Před srpnem 1968 jsme se ocitli těsně nad propastí. Od té doby jsme však učinili rozhodný krok kupředu.“ Dnes je díky migrační krizi v podobné situaci Evropa, zahráváme si s budoucností celého kontinentu.
Především je chyba, že jsme rezignovali na vlastní pravidla a nesnažíme se důsledně odlišit uprchlíky před válkou od ekonomických migrantů. Ve chvíli, kdy jsou migrantů statisíce, je naivní se domnívat, že po neúspěšném azylovém řízení odejdou. Za druhé nemáme vůli ochránit hranice schengenského prostoru a ztrácíme tak respekt v očích ilegálních přistěhovalců. Španělé dokáží udržet jejich počty na úrovni jednotek tisíců ročně. Maďaři se o něco takového snaží a jsou za to peskováni. Řekové a Italové, zdá se, rezignovali.
Je dobré si uvědomit, že válka v Sýrii sama o sobě nezpůsobila migrační problém, jen se stala katalyzátorem vývoje. Lidé v chudých zemích Afriky a Blízkého východu vědí ze sdělovacích prostředků, jak je v Evropě dobře, jen se tam dostat. Díky virtuálnímu světu reklamy a politických proklamací mají dokonce o našem světě zkreslené, nereálné představy. Z kontrastu mezi jejich světem a vysněným bezstarostným životem v Evropě vznikají rostoucí, avšak nereálná očekávání. Jejich tužby a přání se postupně proměňují v potřeby, resp. požadavky, rodí se nároková mentalita: „V čem jsem já horší, že je mi odpíráno to, čeho si užívají Evropané?“
Migrační krize proto přijít musela, bylo jen otázkou kdy, a co bude roznětkou, která ji zažehne. Teď už to víme.
S nadcházející zimou příchod válečných uprchlíků i ekonomických migrantů ustane, nebo alespoň poleví. Získáme několik měsíců na to, abychom se dohodli, jestli nadále necháme dveře Evropy otevřené dokořán všem, nebo budeme do schengenského prostoru pouštět jen ty, kteří mají reálnou šanci na získání azylu. V tomto ohledu bude příští rok, nebo přesněji, příští jaro, klíčové.
Slovo krize znamená zlom, zvrat ve vývoji, vrcholný okamžik, situaci volby. Krize už nastala, teď je důležité, jestli si z ní během klidnějších zimních měsíců dokážeme vzít poučení a přetavit je ve správná rozhodnutí. Jak říká kolega Lubor Kysučan: „Krize není katastrofou, nýbrž zlomem, jehož vyústění záleží jen na nás.“ Nebo jak napsal v roce 2008 v Lidových novinách Martin Weiss: „Krize mohou být užitečné – surově si vynutí rozhodnutí, ke kterým by se jinak nenašla odvaha.“
Vezměme tedy migrační krizi jako příležitost naučit se čelit mnohem většímu „stěhování národů“. To může být způsobeno dvěma faktory:
- Populační nárůst v zemích Afriky a Blízkého východu. Slovenský publicista Juraj Mesík uvádí ilustrativní příklad. V Afghánistánu stoupl mezi lety 2000 – 2014 počet lidí o 10 miliónů, to se rovná počtu obyvatel České republiky či Maďarska. V Nigérii narostl počet obyvatel za stejné období o 55 miliónů, v Pákistánu o 45 miliónů. To je 100 miliónů nových dětí, počet rovnající se celé populaci Německa a Rumunska dohromady. V ostatních zemích Afriky a Blízkého východu je situace obdobná. Tito lidé nebudou mít šanci se v místních podmínkách uživit a jedinou alternativou k životu v devastující bídě a s kulturou kmenových válečníků bude odejít. Je zřejmé kam.
- Klimatické změny. Hodně se o nich mluví, ale pořád je nebereme vážně. Podobně, jako jsme ještě před dvěma či třemi lety nebrali vážně migrační krizi. Pravdou přitom je, že především subtropické oblasti se v důsledku klimatických změn (vyšší teploty a především sucho) stanou stěží obyvatelnými. Lidé budou proto ze subtropů migrovat na sever a na rozdíl od současných ekonomických migrantů na to budou mít plné právo. Proč? Protože průmyslové země způsobily spalováním fosilních paliv takovou koncentraci oxidu uhličitého v atmosféře, jaká tu nebyla poslední tři milióny let. Rozvojové země se na tomto vývoji podílely zanedbatelnou měrou, důsledky je však postihnou nejvíce.
Současná migrační krize je tedy varovným signálem, šancí pokusit se předcházet řádově větším hrozbám. Jestli toho budeme schopni, je příběh s otevřeným koncem. Vyústění tohoto příběhu nám nemůže být lhostejné ze dvou důvodů. Jednak jsme odpovědni desítkám generací před námi, které evropskou civilizaci budovaly, často za cenu strádání a nasazení vlastních životů. Zejména jsme však odpovědni budoucím generacím našich dětí. Ty by měly mít, v souladu s principy dlouhodobě udržitelného rozvoje, alespoň stejnou šanci žít důstojným a smysluplným životem, jakou jsme díky úsilí předků dostali my.