Kouzlo Vánoc

Vánoce jsou svátky, které slaví křesťané i nevěřící. I velmi vlažní křesťané či přímo nekřesťané se na Štědrý den obdarovávají a někteří ze zvědavosti zajdou i na půlnoční mši. Přitom se nejedná o největší křesťanský svátek, tím jsou jednoznačně Velikonoce. Na Vánoce slavíme narození našeho Spasitele (i když vlastně ani přesně nevíme, kdy se narodil), na Velikonoce si připomínáme završení jeho poslání.

Co nás tedy na narozeninách Ježíše Krista tak přitahuje? Po dva tisíce let doufáme, že zbořil hranice mezi životem a smrtí, mezi přirozeným a nadpřirozeným, mezi pozemským a nadpozemským. Nabízí nám naději, že pozemský život, přes všechny bolesti a strasti, má velmi hluboký a věčný smysl.

Přitom v době narození a života Krista bylo lidskými silami nemožné tento hlubší smysl poznat. Jeho život byl poznamenán mnoha paradoxy, z nichž alespoň několik si můžeme uvést.

Narodil se ve chlévě, což nevypadá jako příslib velkolepé životní kariéry. Stalo se tak v nevýznamném městě Betlémě na periferii Římské říše.

Velmi brzy po narození s ním jeho rodiče museli utéct do Egypta. Král Herodes se tolik bál, že by se mohl narodit nový mocný král, že dal v Betlémě a okolí povraždit všechny chlapce ve stáří do dvou let.

Po smrti Heroda a návratu z Egypta do Nazaretu žil obyčejným životem až do třiceti let. Byl synem tesaře a tesařem se také vyučil. Měl tedy respekt a úctu nejen ke studiu a vzdělání, ale také k manuální práci.

Je zajímavé, že nemáme vůbec nic, co by nám on sám odkázal v písemné podobě. A přesto jsou Bible a Nový zákon nejčtenější a nejcitovanější knihou na světě. (Měřeno dnešní posedlostí a honbou za vědeckými výkony by jeho citační index musel být impozantní.)

Žil dobrovolně v materiální nejistotě. Často nevěděl ani několik hodin dopředu, kde bude jíst a kde bude spát. Životem v nezajištěnosti a nejistotě možná nejlépe prokazujeme, jací jsme.

Stýkal se rád s lidmi na okraji společnosti, včetně opovrhovaných celníků a prostitutek. Zdá se, že jejich společnost naprosto upřednostňoval před budováním konexí s těmi správnými, tedy společensky důležitými lidmi.

Veřejně působil jen tři roky, ale nikdy nepodléhal spěchu, nebyl uštvaný a vystresovaný z toho, co vše je třeba stihnout. Věděl, že pokud má jeho poselství růst a rozvíjet se, je třeba, aby v jeho odkazu pokračovaly desítky, možná stovky generací po staletí a tisíciletí.

Učil, uzdravoval a konal zázraky tak charismaticky, že v něm mnozí Židé viděli svého krále, který vyžene nenáviděné Římany. Zde však došlo k fatálnímu nedorozumění. Jak řekl Pilátovi před svojí smrtí, králem byl, ale jeho království nebylo a není z tohoto světa.

Z tehdejšího lidského pohledu skončil Kristův život úplně v troskách. Jeho vlastní lidé, Židé, když poznali, že není jejich mocný král, který je vysvobodí z římského poddanství, si sami vynutili na Pilátovi, zástupci římského císaře, aby jej ukřižoval. A ukřižování byla nejhorší smrt, jaká mohla člověka potkat, byla to smrt otroků a největších zločinců.

Přes tři sta let bylo křesťanství krutě pronásledováno Židy a hlavně Římany. Teprve v roce 313 vydal císař Konstantin Veliký v dnešním Miláně edikt, který vyhlásil náboženskou svobodu, což v důsledku vedlo k prosazení křesťanství. Křesťanství se tak stalo tolerovaným, ve skutečnosti však preferovaným náboženstvím, které se mělo stát novou jednotící ideologií.

V roce 476 zanikla Západořímská říše (když Germán Odoaker sesadil císaře Romula Augusta) a na jejích troskách se v „temném středověku“ v Evropě postupně rodila a utvářela nová, křesťanská civilizace. Na jejím budování se zásadní měrou podílela církev a křesťanské řády (např. benediktini se svým „Modli se a pracuj“).

Smysl těch nejpodstatnějších věcí se nám často odhaluje postupně a se zpožděním. Jak říkají křesťané, víra je dar, dokonce nezasloužený dar. Není divu, že v době Římské říše lidé bez tohoto daru považovali Ježíše Krista i křesťany za blázny a ztroskotance.

Dnes, po dvou tisících letech, je zřejmé, že tomu tak není. I lidé bez víry, pokud nejsou nesmírně zaujatí, uznávají, že Kristovo poselství a jeho vliv na utváření Evropy a světa byl a je velmi podstatný. Tím, že o Vánocích chceme druhé obdarovat a sdílet společně radost, dáváme najevo, že to s námi lidmi není tak zlé, že jsme vlastně na dobré cestě. Nebo že se po ní alespoň snažíme jít.