Nemůžeme tvrdit, že jsme nebyli varováni. V roce 1798 přišel anglikánský pastor Thomas Robert Malthus s tvrzením, že lidé se neliší od ostatních živočišných druhů ve své schopnosti množit se exponenciálně. Zdroje obživy však narůstají jen lineárně. Pokud člověk dobrovolně neomezí svoji reprodukční schopnost, uplatní se jako v přírodě vnější faktory – hlad, epidemie, zvýšená agresivita. Tehdy žila na zemi jedna miliarda lidí.
O dvě století později, v roce 1968, publikoval biolog Paul Ehrlich knížku Populační bomba, v níž varoval před neudržitelným nárůstem počtu obyvatel na zemi. V roce 1972 vydal Římský klub svoji první zprávu Limity růstu, upozorňující na fakt, že v omezeném prostoru biosféry není dlouhodobě udržitelný nárůst počtu obyvatel, hospodářské aktivity, spotřeby přírodních zdrojů a produkce znečištění. Tehdy na zemi žily tři miliardy obyvatel.
Dnes žije na planetě téměř 7,5 miliardy lidí a přírůstky jsou největší v Africe a v některých regionech Asie (Blízký východ, jižní Asie). Narůstá počet zhroucených států (v Africe např. Somálsko, Libye) nebo států, které se tomuto stavu blíží (státy západní a střední Afriky). Díky všudypřítomným sdělovacím prostředkům dnes i v té nejzapadlejší africké vesnici dobře vědí, kde leží konzumní ráj, jen se tam dostat. A přes Středozemní moře to není do Evropy až tak daleko.
Neměli bychom to dnešním migrantům zazlívat. Pokud bych byl v podobné situaci a z dobrých důvodů ani trochu nevěřil, že ve své vlasti nemám já, nebo alespoň moje děti, šanci na lepší budoucnost, udělal bych to samé – prakticky cokoliv, abych svoji rodinu dostal jinam.
Na druhou stranu je zřejmé, že přijímání běženců (ve většině případů se nejedná o uprchlíky před politickým nebo náboženským pronásledováním, ale o ekonomické, případně environmentální migranty) může v horizontu několika desetiletí změnit Evropu k nepoznání a „zhroucený stát“ pak nemusí být jen exotický pojem. Na světě žije přibližně jedna miliardy lidí pod hranicí absolutní chudoby, tedy za méně než 1,25 USD na den. Tři miliardy lidí (40 % světové populace!) žijí za méně než dva dolary na den. Evropa může ročně přijmout třeba půl miliónu uprchlíků a migrantů. Nebo může být velkorysá a přijmout jeden milión běženců. Pořád je to jen množství lidí, které odpovídá jednomu promile obyvatel této planety žijících v absolutní chudobě.
Existuje však ještě druhá možnost řešení problému, byť se o ni vyspělé země snaží několik desetiletí s velmi rozporuplnými výsledky – rozvojová pomoc, resp. rozvojová spolupráce. Jedním z cílů této pomoci je právě dát lidem naději na lepší budoucnost v jejich vlastní komunitě, regionu, zemi. To, že příliš často selháváme, je společnou vinou a odpovědností jak rozvojových zemí, které se zatím nenaučily efektivně si vládnout, tak rozvinutých zemí, které až příliš často posílají alibisticky peníze do chudých regionů, aniž by se důsledně staraly o to, jak budou využity.
Už od 70. let 20. století platí závazek rozvinutých zemí, že budou zemím rozvojovým poskytovat alespoň 0,7 % svého hrubého domácího produktu na smysluplné rozvojové programy a projekty. Moc se to nedaří. Závazek dlouhodobě plní jen pět zemí (Norsko, Dánsko, Švédsko, Holandsko a Lucembursko). Česká republika se na začátku tisíciletí zavázala, že do roku 2015 dosáhne její pomoc 0,33 % HDP. Rok 2015 je tu a zatím naplňujeme tento cíle jen z jedné třetiny (0,11 % HDP).
Rozvojová spolupráce je běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem. Pokud se o to alespoň nepokusíme, můžeme si být jisti že, slovy Winstona Churchilla, „se blíží konec éry odkladů, polovičatých řešení, konejšivých a nesmyslných výmluv, zdržování“. Vstupujeme do období důsledků.