Letošní červenec byl nejteplejší měsíc na světě od počátku měření, tedy od roku 1880. To by mohla být náhoda, ale není. Za poslední tři dekády byla každá teplejší, než ta předchozí. A tato tři desetiletí byla nejteplejší za posledních 1400 let. Podle poslední, páté hodnotící zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) je s 95 % pravděpodobností dominantní příčinou lidská činnost.
Je to logické, protože skleníkový efekt, který planetu otepluje, je zesilován především vypouštěním oxidu uhličitého do atmosféry, který vzniká při spalování fosilních paliv. Podle vzorků z antarktických a grónských ledovců víme, že přirozená hranice CO2 v atmosféře je 280ppm (částic na milión). V roce 1958 dosáhla koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře 315ppm a v květnu 2015 jsme naměřili hodnoty 403,7ppm.
Navzdory nejrůznějším mezinárodním iniciativám se situace hned tak nezlepší, protože lidnaté a ambiciózní země (Čína, Indie, Brazílie, ...) právě procházejí procesem industrializace. K tomu potřebují energii, hodně energie. A získávat ji budou především z uhlí, ropy a plynu. Celosvětově pokrýváme své energetické potřeby z 85 % právě díky fosilním palivům. Ve světě se nyní staví tisícovka nových uhelných elektráren, na kterých chtějí investoři vydělat. Proto budou v provozu alespoň příštích 40 let.
Známý Kjótský protokol zavazoval průmyslové země snížit do roku 2010 emise skleníkových plynů o 5,2% oproti hladině z roku 1990. Globálně však v té době rostly emise CO2 rychleji, než předpokládaly nejpesimističtější scénáře a pokud by tento trend pokračoval, do roku 2030 by narostly o 25 – 90 % ve srovnání s rokem 2000.
Slovy známého britského fyzika Jamese Lovelocka, jsme v situaci narkomana závislého na heroinu. Když ze dne na den s užíváním drogy přestaneme, zabije nás to (a opravdu, zkusme si představit jen měsíc či týden důsledně bez užívání fosilních paliv). Pokud drogu brát nepřestaneme, zabije nás to taky. Jedinou možností je cesta postupného odvykání s nejistým výsledkem.
Globální teplota se za poslední století prokazatelně zvýšila o 0,8 stupňů Celsia. Nezdá se to být mnoho. Problém je v tom, že další nárůst bude nejspíše probíhat exponenciálně, nikoliv lineárně. Podle již zmíněné páté hodnotící zprávy IPCC, pokud chceme mít 66 % šanci, že se planeta do roku 2100 neoteplí o více než 2 stupně Celsia, měli bychom mezi léty 2012 – 2100 vypustit do ovzduší maximálně 1000 gigatun oxidu uhličitého. To nebude snadné, protože nyní vypouštíme 54 gigatun ekvivalentu CO2 ročně a podle současných trendů to bude v roce 2030 již 68 gigatun.
Koncentrace 400 ppm oxidu uhličitého byla v zemské atmosféře naposledy před třemi milióny lety. Svět byl o tři stupně teplejší. V Antarktidě se tehdy nacházely zakrslé keře a stromy rostly 500 km od jižního pólu. Podle Marka Lynase by se dnes při takové teplotě tropické oblasti Afriky topily v záplavách, subtropy by se upekly na smrt. Amazonský prales by zanikl a krajina by se proměnila v poušť. V Austrálii by se počet dní, kdy teplota překročí 40 stupňů Celsia, zvýšil šestinásobně. Srážky by poklesly o 25 %. Hlad by sevřel především vysušené subtropy a desítky miliónů lidí by se daly na pochod.
Světové společenství si dalo za cíl zastavit nárůst teploty na 2 stupních Celsia. V takovém případě se subtropický pás posune ze Sahary směrem na sever a jižní Středomoří bude stále sušší a teplejší. Počet dní s teplotami nad 30 stupňů Celsia naroste o 5 – 6 týdnů a srážky poklesnou o 20 procent. V důsledku vysokých teplot a extrémního sucha poklesne růst rostlin asi o 30 procent.
Vyhlídky to nejsou radostné, ale je dobré si znovu připomenout, že lidé často, navzdory známým faktům, nejednají racionálně. Zvláště pokud mají pocit, že nebezpečí není bezprostřední.
Co s tím? Určitě musíme nadále usilovat o snižování emisí skleníkových plynů prostřednictvím nových technologií, ekonomických nástrojů i snahou o změnu našeho chování. Na významu bude ovšem stále více nabývat adaptace na nevyhnutelné změny. A tady se dostáváme k nejnaléhavější výzvě, nikoliv technologického či ekonomického, ale psychologického charakteru. Po druhé světové válce jsme si v Evropě zvykli, že každá generace se má lépe, než ta předchozí. Buďme vděční, že to sedmdesát let fungovalo. Není to ale žádný přírodní zákon, který platí navěky. Časy se mění a budeme se s tím muset statečně vyrovnat. I s vědomím, že jsme o těchto rizicích věděli nejméně půl století dopředu. Jen jsme je nebrali vážně.