My, lidé, jsme jediní žijící zástupci rodu Homo na zemi. Se skromností sobě vlastní jsme se nazvali Homo sapiens, tedy člověk moudrý, resp. rozumný. I v současnosti se však příliš často chováme nerozumně, o moudrosti ani nemluvě. A co je horší, zdá se, že si své iracionality nejsme vědomi, nebo si ji nechceme připustit.
Když psychologové Daniel Kahneman a Amos Tversky zkoumali tendence vedoucí k iracionálnímu chování, uváděli např. následující faktory deformující náš rozhodovací proces:
- Přesvědčení jsou formována prvními dojmy.
- Věci, o kterých se mluví v médiích, jsou pravděpodobnější.
- Datům je obecně přikládána velká váha, ať už jsou správná či nesprávná.
- Jsme neochotni změnit názor, pokud jsme jej v minulosti prezentovali veřejně.
- Konsenzus ztotožňujeme se správnou volbou.
- Vymýšlíme si výmluvy pro svá selhání a poté jim sami věříme.
- Jsme si nepřiměřeně jistí sami sebou.
- Ignorujeme nebo nevěříme informacím, které jsou v rozporu s naším přesvědčením.
Kdyby Kahneman s Tverskym dělali své výzkumy dnes, našli by spoustu příkladů ke studiu iracionálního chování na úrovni jednotlivců i států.
Před několika dny proběhla novinami zpráva, že Češi za dobu koronavirové krize (za posledních sedm měsíců) přibrali šest a půl kilogramu. Omezili jsme pohyb, zvýšili čas strávený u počítače nebo u televize a více se odreagováváme jídlem.
Předpokládám, že podobně se chovají lidé i v dalších zemích. To bude mít svoje dlouhodobé důsledky i po odeznění pandemie. Vysoký příjem kaloricky vydatné stravy vede k „bídě dobře živených“. Ta se projevuje závažnými zdravotními komplikacemi – poruchami nervové soustavy, nemocemi trávicího ústrojí, koronárních cév, výskytem cukrovky atd.
Už před pandemií měla většina států Evropské unie (včetně České republiky) polovinu populace s nadváhou nebo přímo s obezitou. V Evropské unii trpí nadváhou přibližně 30 miliónů dětí a jejich počet se zvyšuje o půl miliónu ročně. Sedm procent celkových zdravotních výdajů se vztahuje k nemocem spojeným s obezitou.
Ve Spojených státech je obezita přímo symbolem americké nadspotřeby (dvě třetiny Američanů mají nadváhu a polovina z nich je obézních).
Nadváha a obezita se však stávají palčivým problémem také u lidí v rozvojových zemích, kteří si mohou nadspotřebu dovolit. V Číně se během deseti let počet mladých mužů s nadváhou ztrojnásobil a mezi ženami zdvojnásobil. Procento lidí s vysokým krevním tlakem je srovnatelné s hodnotami ve Spojených státech. Procentní podíl lidí s cukrovkou je nyní v Egyptě nebo v Mexiku stejný jako v USA.
Dostavuje se tak „dinosauří efekt“ – malá hlava a velké tělo s nenasytným břichem.
Všichni víme, že zhubnout je extrémně těžké (proto se říká, že hubnout začneme vždy až od příštího dne), ale tím spíše bychom se měli hodně snažit, abychom alespoň nepřibírali. Šest a půl kilogramů navíc za sedm měsíců rozhodně není příkladem racionálního chování.
Na úrovni státu je ukázkovým příkladem nerozumného (spíše však hloupého) chování šílené zadlužování, kterého se naše vláda ve spolupráci s poslanci (s čestnou výjimkou Miroslava Kalouska a možná několika dalších, kteří nejsou tolik mediálně vidět) posledního půl roku dopouští. Naše děti a vnoučata nám za toto budou hrubě nadávat a možná se to vrátí už i nám na našich důchodech.
Kahneman s Tverskym by pro naše chování možná měli vysvětlení – nejsme prostě schopni uvažovat v dlouhodobějším časovém horizontu, nejsme schopni si představit dopad stamiliardových a biliónových dluhů. Jsme schopni domýšlet jen operace s desetitisíci a statisíci korun v rámci našich rodinných rozpočtů.
Je tristní, že v dobách ekonomické konjuktury jsme nedosáhli lepšího výsledku, než čtyřicetimiliardového deficitu ročně. Nyní, v době krize jsme se vydali cestou populismu a kolektivní nezodpovědnosti. Nacházíme se v situaci letadla, které se řítí k zemi, ale cestující právě pro tuto chvíli mají pocit, že stav beztíže vyvolaný strmým pádem je vlastně příjemný.
Zoufalost situace snad nic nevystihuje lépe než pohled na ministryni financí, která jde prosit do Senátu, aby senátoři aspoň částečně opravili 130 miliardový průšvih, který vláda společně s poslanci způsobili.
Chováme se tedy my, jednotlivci i stát, nerozumně a to také platí (možná zejména) v období krizí. Jestli se z těchto selhání poučí aspoň naše děti, kdo ví.
Sociologové a psychologové mají v nynější situaci perfektní studijní materiál pro své výzkumy. Ale to je tak to jediné pozitivní, co z našeho iracionálního chování získáme.