V jednom starém vtipu říká na schůzi předsedající komunistický papaláš spolustraníkům: „Soudruzi, přiznejme si to upřímně, máme se jak prasata v žitě. Problémem je, že dochází žito.“
V neděli, 5. června oslavíme Světový den životního prostředí, který ustanovila v roce 1972 Organizace spojených národů. Letošní, již 45. ročník, bude tematicky zaměřen na téma boje proti nelegálnímu obchodu s volně žijícími zvířaty.
Roční příjem organizovaného zločinu z obchodu s rostlinami, živočichy a dalším zbožím vztahujícím se k ochraně přírody, je odhadován na 55 miliard dolarů, tedy 1 375 miliard korun. To je částka rovnající se přibližně celoročnímu rozpočtu České republiky.
U nás se této problematice soustavně věnuje především Česká koalice pro ochranu biodiverzity (www.ccbc.cz), která sdružuje organizace a projekty působící v oblasti ochrany biodiverzity a rozvojové pomoci. Mezi její aktivity patří např. ochrana mořských želv v Indonésii, obnova horského mlžného lesa v Kamerunu, ochrana slonů před pytláky v Kongu a další. Ochrana biodiverzity v rozvojových zemích je tedy jedna z oblastí, kde se díky obětavé práci stovek dobrovolníků může Česká republika pochlubit velmi solidními výsledky.
Je to přitom možná vůbec nejdůležitější globální problém. Znečištění ovzduší či vody se dá dříve či později napravit, ale pokud vyhubíme živočišný nebo rostlinný druh, je to změna nevratná, přicházíme o něj navždy. Nehledě na neskutečné utrpení, které způsobujeme živým tvorům – naším bližním. Český filozof Erazim Kohák k tomu tvrdě, ale trefně poznamenává: „Lidé se zhrozili, když se po válce dověděli o lékařských pokusech na dětech v koncentračních táborech. Málokdo si povšimnul, že jediný rozdíl mezi výzkumy dr. Mengeleho a pokusy, které přijímáme bez povšimnutí, byl, že dr. Mengele vedl čáru mezi zakázanými a povolenými živočichy mezi „árijci“ a „neárijci“, kdežto my ji vedeme mezi lidmi a šimpanzi.“
Slovy ekologa Jeana Dorsta má člověk dostatek objektivních důvodů, aby usiloval o záchranu volné přírody. Nakonec ji ale může zachránit jen láska k ní. A v podobném duchu nás vyzýval už před sto lety německý básník Christian Morgenstern: „Bude třeba celých věků lásky, abychom splatili zvířatům jejich služby.“
Proto je dobré si Světový den životního prostředí, a zvláště ten letošní, zaměřený na ochranu volně žijících zvířat, připomínat. Nejsme v tom sami, v tento den se konají nejrůznější osvětové a vzdělávací akce k tomuto tématu ve více než 100 zemích světa.
Podívejme se ale na ochranu přírody i z jiného, širšího pohledu. Někomu možná soucítění se zvířaty a etika úcty k životu nic neříká, vidí jen svůj ekonomický prospěch. Takový člověk by se mohl ve Světový den životního prostředí něco dozvědět o přírodním kapitálu a ekosystémových službách.
Všichni víme, co je finanční kapitál (peníze, investice, monetární nástroje) a vyrobený kapitál (dopravní, energetická a jiná infrastruktura, stroje, nástroje, továrny). Většina lidí by ještě dokázala charakterizovat lidský kapitál (v podobě práce, inteligence, kultury a organizace) a sociální kapitál (souhrn sociálních kontaktů a vztahů). Zapomínáme však na přírodní kapitál, který sestává ze zdrojů živých systémů a služeb poskytovaných ekosystémy. Zahrnuje vodu, nerosty, fosilní paliva, ryby, půdu, vzduch atd. Zahrnuje však i živé systémy, k nimž patří pastviny, savany, mokřady, korálové útesy, tundra, deštné pralesy a další.
Ekonom Herman Daly tvrdí, že donedávna se ekonomové a politici soustřeďovali výhradně na řešení produktivity práce a kapitálu a na řešení jejich vzájemného vztahu. Produktivita přírodního bohatství byla opomíjena, což vedlo k ohromnému plýtvání a neefektivnímu využívání přírodních zdrojů. Zdroje energie a surovin byly zdánlivě nevyčerpatelné a ekosystémy byly schopny absorbovat odpady a emise plynů.
Dnes je však situace velmi odlišná. Pořád platí, že je třeba šetřit a hospodárně využívat limitující vzácný faktor. Jenže tím nejvzácnějším (protože nejvíce nedostatkovým) faktorem dnes není kapitál vytvořený člověkem (např. rybářské lodě nebo motorové pily), ale zbývající kapitál přírodní (např. rybí populace či lesy). Vyčerpávání přírody, resp. přírodního kapitálu je vlastně analogií amortizace kapitálu vytvořeného člověkem.
Skončila doba, v níž byl limitujícím faktorem lidmi vytvořený kapitál a vstupujeme do fáze, kdy se limitujícím faktorem stává zbývající přírodní kapitál. Poprvé v historii jsou podle Dalyho meze růstu prosperity způsobeny nikoliv nedostatkem kapitálu vyrobeného člověkem, ale kapitálu přírodního.
V roce 1991 se v americkém státu Arizona uskutečnil nákladný experiment „Biosféra 2“, jehož účelem bylo ocenit služby poskytované ekosystémy. Osm vědců žilo dva roky v umělé biosféře – izolované, skleněným krytem obklopené prostory o rozloze necelých 1,3 hektarů. V této umělé biosféře se nacházely rozmanité miniaturní ekosystémy – poušť, tropický deštný les, savana, mokřad, zemědělské pole i „oceán“. Vědci sdíleli tento prostor s hmyzem, opylovači, rybami, hady a savci. Cílem bylo sledovat ekosystémové funkce a udržovat je.
Kvalita vzduchu se během experimentu trvale zhoršovala. Nedařilo se udržet vyrovnanou hladinu oxidu uhličitého a kyslíku. Z původních 25 druhů malých obratlovců jich během dvou let vymřelo devatenáct. Bylo zapotřebí 200 miliónů dolarů a mozků nejlepších odborníků, aby zkonstruovali fungující ekosystém, kterému činilo potíže udržet naživu osm lidí po dobu 24 měsíců. Tyto služby však poskytuje zdarma Biosféra 1, naše planeta, po dobu několika miliard let. A v současnosti udržuje naživu, kromě jiného, sedm a půl miliardy lidí.
Jednou z nejdůležitějších lekcí Biosféry 2 tedy je, že některé zdroje se nedají koupit za jakékoliv množství peněz. Nedokážeme „vyrobit“ genofond, půdu, louky, opylovače či troposféru, natož abychom uměli vytvořit celý umělý ekosystém.
Jsme proto v pozici komunistického funkcionáře, který překvapeným soudruhům sděluje, že dochází žito. Prvním krokem je si to vůbec uvědomit a přiznat. Druhým krokem je s tím něco udělat. Světový den životního prostředí by aspoň velmi dílčím způsobem mohl napomoci obojímu.