Jemen je vzdálená země na jihu Arabského poloostrova, o které toho moc nevíme. Přesto na ostrově Sokotra, který Jemenu patří, realizovali učitelé a studenti Mendelovy univerzity v Brně zajímavé ekologické projekty. Ale také posíláme do Jemenu dlouhodobě zbraně, ročně tak za miliardu korun.
Většině našich občanů je obojí jedno, ale nemělo by. Jemen je možný zdroj příští vlny uprchlíků a migrantů, kteří nám v Evropě zaklepou na dveře. Ta země je sice daleko a cesta do Evropy je velmi náročná, ale to jsme si dříve mysleli o Eritrei, Sýrii, nebo Mali. Podle OSN už v Jemenu opustily své domovy tři milióny lidí.
Kvůli čtyřletému vleklému konfliktu mezi šíitskými povstalci a provládními silami hrozí hladomor údajně až čtrnácti miliónů lidí, tedy polovině místní populace.
Pokud válka trvá příliš dlouho, zvyknete si na ni. Riziko úmrtí člověka v takto zdevastovaných zemích je následkem špatné výživy a onemocnění několikanásobě větší, než že zahyne střelnou či jinou zbraní. Děti, které dlouhodobě vyrůstají v prostředí válečného konfliktu, jej považují za normální stav. Z některých se pak stávají dětští vojáci. Pokud máte zbraň a patříte k nějaké bojující skupině, vždycky si jídlo a další potřeby seženete.
Pokud bude polovina jemenské populace vystavena dlouhodobému hladovění, je to nejen tragédie současná, ale i budoucí.
Děti, které dlouhodobé hladovění přežijí, budou celý život handicapovány v důsledku nedostatečně rozvinutého mozku i těla, nižšího inteligenčního kvocientu, menší schopnosti se učit a nižší produktivity v dospělosti. Od narození do věku pěti let prodělává dítě úžasný intelektuální, emocionální a fyzický vývoj. Pokud je v tomto období postiženo podvýživou, je jeho rozvoj nenávratně narušen.
Kromě toho kombinace špatných hygienických podmínek a nízké porodní váhy zvyšuje zranitelnost dětí vůči infekcím i dalším nemocem a snižuje schopnost organismu vstřebávat potravu a důležité živiny. Tím se dále snižuje dostupný počet kalorií pro růst organismu a vede ke ztrátě chuti k jídlu.
Nejhorší na tom je, že bohaté západní země s tím nemohou dělat nic, nebo téměř nic. Protože spolu bojují povstalečtí šíité s provládními sunnity, představuje každá iniciativa ze strany západních „křižáckých“ zemí třaskavou směs. Teprve budoucnost ukáže, jestli si ve 21. století bude muset arabský svět projít nějakou obdobou třicetileté války mezi katolíky a protestanty před čtyřmi sty lety, nebo se tomuto šílenství dokáže vyhnout.
Tehdy (v letech 1618 – 1648) zahynuly v Evropě milióny lidí. Válka způsobila pokles obyvatel o třetinu a na některých místech (např. dnešní Braniborsko) až o polovinu. I tehdy počet osob, které byly zabity přímo v boji, představoval jen asi deset procent celkového počtu obětí. Devadesát procent obyvatel umíralo na nedostatečnou výživu a s tím spojené infekční choroby (cholera, břišní tyfus, sněť z infikovaného poranění apod.).
Dalším problémem je, že v Jemenu spolu vedou zástupnou válku šíitský Irán a sunnitská Saudská Arábie se spojenci podobně, jako spolu před padesáti lety nepřímo bojovali ve Vietnamu Američané a Sověti.
Šanci na zlepšení situace by snad mohla mít Organizace spojených národů a její mírové sbory. Ta je však, zdá se, účinné akce dlouhodobě neschopná. Stačí vzpomenout na její hanebné nicnedělání při genocidě ve Rwandě či v bývalé Jugoslávii v 90. letech minulého století. V sarajevském muzeu můžete dodnes vidět, jak tehdy v obleženém městě obyvatelé tuto instituci pojmenovali: UN – United Nothing (spojené nic).
Je to velký rozdíl mezi zbožným přáním a drsnou realitou. OSN si dala v rámci sedmnácti cílů udržitelného rozvoje (mají být splněny do roku 2030) jako první úkol „vymýtit chudobu ve všech jejich formách všude na světě“. Druhý úkol v pořadí je „vymýtit hlad, dosáhnout potravinové bezpečnosti a zlepšení výživy“. Třetí cíl: „zajistit zdravý život a zvyšovat jeho kvalitu pro všechny“. A tak dále.
Při pohledu na vývoj v Jemenu to zní až cynicky. Co dělat, netušíme. Snad bychom mohli začít s tím, že na Blízký východ přestaneme vyvážet zbraně. To je však stejně pravděpodobné, že zítra vyjde slunce na západě a nikoliv na východě.
Historické záznamy se zmiňují o 462 velkých hladomorech. První dochovaný písemný záznam o hladu pochází z Egypta, z doby po zániku Staré říše (po roce 2263 př.n.l.). V Irsku zahynuly v letech 1846 – 1849 na následky hladomoru 2 – 3 miliony z celkových 8 milionů obyvatel. V 19. století zamřelo v důsledku hladu asi 150 milionů lidí, podobně ve 20. století odhady OSN mluví o 100 – 200 milionech obětí hladu.
Díky vědě a moderním technologiím máme dnes předpoklady vypořádat se s hladem, jako žádná generace před námi. Takže, podaří se společným úsilím arabských i západních států zachránit Jemen od hladomoru, nebo jen doplníme historické záznamy o další položku?