Politické strany a hnutí spustily kampaň do krajských a senátních voleb. Můžeme se tedy těšit na řadu nápadů, jak nás, voliče, učinit spokojenými a šťastnými snadno a rychle. Strany a jejich kandidáty naopak učiní šťastnými jediné, když jim dáme svůj hlas. Valašský král, Bolek Polívka, to kdysi vyjádřil velmi trefně: dej mi svůj hlas a mlč. A tak my, občané zatím ještě ochotní jít volit, bychom měli mít neustále na paměti, že věci nejsou vždy tím, čím se zdají být. Příklady nalezneme v přírodě i ve společnosti.
Čím více se fyzici nořili do podstaty reality, tím více zjišťovali, že se fyzická realita liší od toho, co jsme si představovali. Subatomární částice vůbec nejsou hmotou, jak ji vnímáme. Nemohou být odchyceny a změřeny. Jsou to rozmazané obláčky potenciální existence, bez konkrétního umístění. (To by, mimochodem, byla i dobrá definice volebních slibů: rozmazané obláčky potenciální existence, které nelze odchytit ani změřit.)
Zelená (či jakákoliv jiná barva), kterou vidíme, je vytvořená ve vědomí, existuje jen jako subjektivní dojem v mysli. Stejně tak ve fyzické realitě neexistuje žádný zvuk, pouze tlakové vlny vzduchu. Zvuk existuje pouze jako prožitek v mysli příjemce.
Naše oči jsou citlivé pouze na světlo o frekvenci v úzkém rozpětí 430 – 750 tisíc gigahertzů. Infračervené záření, mikrovlny či rádiové vlny, stejně jako na druhé straně ultrafialové záření, rentgenové paprsky či gama záření naše oči nevnímají. Vizuální obraz reality tedy představuje jen malý zlomek toho, co se nachází v realitě. Stejně tak další smysly (sluch, čich, chuť) nám zprostředkují jen omezený vzorek fyzické reality. A některé jevy, jako magnetické pole nebo elektrický náboj, mají na naši zkušenost jen nepatrný vliv.
Psi rozeznávají mnohem vyšší frekvence zvuku než my a jejich čich je až milionkrát citlivější než náš. Delfín nevnímá člověka svým sonarem jako pevné tělo. Jeho sonarový obraz se spíše podobá ultrazvukovým snímkům plodu během těhotenství. Vnímá tvary a pohyby vnitřních orgánů. V mysli delfína se tak objevuje tlukot srdce člověka, trávení potravy v žaludku a stavu jeho svalů.
Subjektivní realita delfína (stejně jako žraloků, hadů či včel) obsahuje vlastnosti lidské zkušenosti zcela neznámé. Fyzik Peter Russell proto zdůrazňuje, že to, co považujeme za realitu, je konkrétní způsob, jakým lidská mysl vnímá a interpretuje fyzický svět.
Příkladů velmi proměnlivého vnímání reality ve společnosti se také dá najít mnoho. Když Ježíš Kristus vjížděl do Jeruzaléma, dav jej oslavoval a volal „hosanna“. Neuplynul ani týden a ten samý dav volal na Piláta „ukřižuj ho“. Když se v Německu v roce 1933 dostal k moci Adolf Hitler, člověk bez maturity a v armádě s hodností desátníka, nikdo z politiků, snad s výjimkou Winstona Churchilla, si neuměl představit, co z toho vzejde.
Davy lidí obdivují a napodobují hvězdy showbyznysu, i když ty se často chovají zavrženíhodným způsobem. Podobně v politice i podnikání mají své obdivovatele a zastánce lidé, jejichž činy jsou odpudivé. Příkladů z českého prostředí si každý za poslední čtvrt století najde více než dost.
Je tedy nějaký lék na to, abychom v podzimních (a dalších) volbách nenaletěli „obchodníkům s teplou vodou“ či přímo podvodníkům? Zde je každá rada drahá. Poměřovat totiž sliby stran a politiků s pozdější realitou může být nespravedlivé a zavádějící. I ten nejpoctivější politik se může mýlit, navíc má na většinu věcí má jen omezený vliv. Přitom často je čestnější udělat to nejlepší a mýlit se, než se zásadově držet hesla „kdo nic nedělá, nic nezkazí“. Opět uveďme pár příkladů z minulosti.
Thomas Edison prohlásil v roce 1880: „Fotografie nemá vůbec žádnou komerční hodnotu.“ A v roce 1922: „Třeštění kolem rozhlasového vysílání časem pomine.“ Přitom nikdo nepochybuje, že to byl jeden z největších vynálezců všech dob.
Orville Wright v roce 1901 tvrdil: „Člověk v příštích padesáti letech nebude létat.“ O dva roky později se společně s bratrem Wilburem stal tvůrcem prvního letadla těžšího než vzduch.
V roce 1981 přemítal Bill Gates: „640 kilobitový mikroprocesor by měl pohodlně stačit každému.“ Spletl se o mnoho řádů a přesto je to úspěšný a nejbohatší muž světa.
A konečně Margaret Thatcherová v roce 1969: „Těžko se dožiju toho, aby se žena stala ministerskou předsedkyní.“ O deset let později se jí sama stala.
Buďme tedy velkorysí k případným omylům politiků, nikoliv však k podvodům a účelovému lhaní. Jak toho dosáhnout? Se zajímavým nápadem kdysi přišel textař a bývalý spolumajitel Fortuny Michal Horáček: nabídněme politikům, ať si na vlastní volební sliby vsadí. Vyžadujme, ať aspoň některé sliby jsou měřitelné pomocí jasných indikátorů. Na jejich splnění či nesplnění by si pak sami politici i veřejnost mohli vsadit. Kurz sázky by napovídal, co si o daném slibu myslí sázková kancelář. Výše politikovy sázky by pak dobře odrážela míru, nakolik kandidát vlastnímu slibu věří.
Možná by to nakonec z nějakého důvodu nefungovalo, ale za pokus to stojí. V podzimní loterii krajských a senátních voleb jde totiž o mnoho. Britský fyzik Arthur Eddington na počátku 20. století řekl: „Hmota je většinou strašidelně prázdný prostor. Přesněji, je to z 99,9999999 procent prázdnota.“ Bylo by smutné, kdybychom jeho výrok museli pro české poměry po volbách parafrázovat: „Politika je většinou strašidelně prázdný prostor, z devadesáti procent je to prázdnota.“