26. duben 1986 byl v Seredi na Slovensku, kde jsem pobýval na roční vojenské službě, hezký, slunečný, jarní den. S kamarády jsme leželi na střeše kasáren a chytali první „jarní bronz“. Netušili jsme, že v následujících hodinách a dnech budeme kromě slunečních paprsků vystaveni ještě něčemu dalšímu – radioaktivnímu záření z černobylské jaderné elektrárny.
Havárie v Černobylu byla způsobena především lidským faktorem, při plánovaném experimentu nebyla dodržena řada bezpečnostních podmínek. Je to z dnešního pohledu neuvěřitelné, ale řada technických parametrů reaktoru byla považována za vojenské tajemství a operátoři pak při nastalých problémech jednali nekompetentně. Výsledkem byla katastrofální exploze, odtržení víka reaktoru, nezvladatelný požár, roztavení reaktoru a následný únik radiace.
Sovětský svaz zapíral tuto skutečnost před světem tři dny. Usvědčily jej až naměřené hodnoty radioaktivního spadu ve Švédsku. Na tomto příkladu vidíme jeden ze zásadních limitů totalitních systémů. Ani Gorbačov s celou svou perestrojkou a glasností nebyl ochoten říci světu pravdu, dokud z ní nebyl usvědčen.
Pravdu neznali ani záchranáři a hasiči, které nikdo neinformoval, že sutiny a kouř z požáru jsou radioaktivní. Nevěděli, že v roztaveném reaktoru je teplota 2000 stupňů Celsia a voda, kterou požár hasili, se rozkládala na kyslík a vodík, který působil další exploze. 31 lidí zahynulo, z toho 28 na akutní nemoc z ozáření. 135 000 lidí bylo z oblasti evakuováno, ale až desítky hodin po havárii. Kolik lidí zemřelo ve světě v následujících letech na rakovinu způsobenou černobylskou havárií, není možné určit, protože se zde kombinuje celá řada dalších faktorů. Odhady se pohybují od několika tisíc lidí až po 985 000 obětí (což je pravděpodobně značně nadsazený odhad).
Jako student oboru „Ochrana přírodního prostředí“ jsem se učil v první polovině 80. let 20. století, že jaderná elektrárna může explodovat jediným způsobem – kdyby přímo na reaktor spadl z vesmíru asteroid. A to je, pravda, vysoce nepravděpodobná událost. Jenže pak se neuvěřitelné stalo skutečností. Příčinou nebylo kosmické těleso, ale lidská nedbalost, nekompetentnost a utajování informací.
Ale to ještě není konec příběhu. Následně jsme byli jadernými experty ujišťováni, že bezpečnost jaderných elektráren se v důsledku černobylské katastrofy všude na světě řádově zvýšila a nic takového se již nikdy a nikde nemůže opakovat. Jenže je tu pořád ten zpropadený lidský faktor. Teoreticky můžete vymyslet technicky dokonalé dílo, ale lidská vynalézavost nezná hranic. V dobrém i ve zlém.
- září 2001 zaútočili teroristé dvěma letadly na Světové obchodní centrum v New Yorku. Třetí letadlo poškodilo budovu Pentagonu, sídla Ministerstva obrany USA v hlavním městě, Washingtonu, D.C. Teroristé však unesli ještě čtvrté letadlo, let United Airlines č. 93. Muhammad Atta, vůdce skupiny únosců letadel, se při výběru cílů zmiňoval o možnosti útoku na jadernou elektrárnu, i když pravděpodobným cílem tohoto letadla byl Bílý dům. Jen díky statečnosti cestujících, kteří se plán teroristů pokusili překazit, havarovalo letadlo ve volné krajině státu Pensylvánie.
Jaderný reaktor, pokud má kvalitní ochranný plášť, by měl vydržet pád vojenské stíhačky. Až do září 2001 však nikdo nepočítal s tím, že by útok mohl být proveden dopravním letadlem. Vojenská stíhačka váží přibližně 15 tun, dopravní letadlo desetkrát více. Při dopadu má tedy mnohem větší kinetickou energii a také mnohem více paliva. To vytvoří při výbuchu takový žár, který by pravděpodobně reaktor poškodil či zničil.
Po 11. září 2001 se tedy kolem jaderných elektráren rozšířily bezletové zóny a posilovala se protiletecká vzdušná obrana. Nechtěl však být v kůži velitele, kterému do bezletové zóny pronikne dopravní letadlo se třemi stovkami cestujících na palubě a posádka nekomunikuje. Má jen několik desítek vteřin na rozhodnutí, jestli je sestřelit, či ne.
Po nějaký čas se opět zdálo, že zabezpečení jaderných reaktorů i proti útoku z vnějšku je dostatečné a není tedy čeho se obávat. Až do 11. března 2011, kdy Japonsko zasáhlo silné zemětřesení a vyvolalo vlny tsunami vysoké přes třicet metrů. Voda zaplavila a zničila naftové generátory, čerpadla, elektrické rozvody i zdroje napájení. Byly tak vyřazeny záložní systémy chlazení a také měřící přístroje. Bez chlazení se rychle zvyšovala teplota, docházelo k tavení jaderného paliva a explozím uvolňovaného vodíku.
Fukušima společně s Černobylem představují dvě velmi těžké havárie, které dosáhly podle mezinárodní stupnice jaderných událostí nejvyššího, sedmého stupně. Japonci jsou jistě schopni postavit technicky velmi sofistikované zařízení. Jen nikdo nepočítal s tím, že vlna tsunami může být vyšší, než ochranné hráze elektrárny.
Jaderná energetika byla následně v mnoha zemích zpochybněna a například Německo se rozhodlo po Fukušimě od svého jaderného programu odstoupit. Jaderná energie byla, je a bude kontroverzním zdrojem. Na jednu stranu neprodukuje hlavní skleníkový plyn, oxid uhličitý, to je nesporná výhoda. Na druhou stranu jsou tu nezanedbatelná bezpečnostní rizika, problémy s ukládáním vyhořelého paliva, problémy s poškozováním životního prostředí těžbou uranu, vysoké náklady na výstavbu a také na zakonzervování jaderné elektrárny po dožití (při dnešních technologiích zhruba po 40 letech). V současnosti ve světě pracuje 440 jaderných reaktorů, ale přes 80 % z nich je starších 15 let.
V roce 1956 napsal rakouský futurolog a spisovatel Robert Jungk knihu „Jasnější než tisíc sluncí“ o morálních dilematech atomových vědců, kteří se podíleli na vývoji atomové bomby. Robert Oppenheimer, Albert Einstein a všichni ostatní trpěli vážnými pochybnostmi, jestli tak hrozná zbraň měla někdy spatřit světlo světa. Všichni, až na jednoho. Edward Teller, fyzik maďarsko-židovského původu, utekl před Hitlerem z Evropy do Severní Ameriky. Byl přesvědčen, že Spojené státy musí mít k dispozici zbraň s tak strašnou ničivou silou, že odradí od útoku na demokratický a svobodný svět jakéhokoliv nepřítele. Stal se „otcem vodíkové bomby“, která byla 2500krát silnější, než atomová bomba svržená na Hirošimu.
Možná měl pravdu, po dobu čtyřiceti let studené války měli Sověti i Američané dost rozumu, aby jaderný konflikt nespustili (byť jsme k tomu několikrát neměli daleko). Nicméně džin byl vypuštěn z láhve a už jej nikdo nevrátí zpátky. Počet států, které mají mírový i vojenský nukleární program, se pomalu, ale neustále rozšiřuje. Posledním hráčem, který vehementně tluče na vstupní dveře jaderného klubu, je Írán.
Do hry mohou v blízké budoucnosti vstoupit také nestátní aktéři, teroristé. Určitě nevyrobí a asi ani neukradnou atomovou bombu, ale pravděpodobně se pokusí sestrojit tzv. špinavou bombu. Ta se dá připravit relativně snadno – radioaktivní materiál do prostředí rozmetá klasická trhavina. Oběti na životech by pravděpodobně nebyly vysoké, ale psychologický účinek by byl devastující.
Katastrofa v Černobylu před 30 lety i havárie ve Fukušimě před pěti lety ukázaly, že atomová energie může být dobrý sluha, ale také zlý pán. Ne jako oheň v lokálním měřítku, ale v rozsahu vskutku globálním. A neštěstí obvykle přichází ve chvíli, kdy jsme si příliš jistí sami sebou.