Organizace spojených národů měla od svého vzniku v roce 1945 jeden velký handicap – zrodila se do světa rozděleného na dva nepřátelské tábory, které mezi sebou vedly (naštěstí jen) studenou válku. Zakladatelé (51 států, mezi nimi i Československo) plánovali OSN jako nástroj světového společenství pro globální řízení. Stejně jako jsme rádi, že všude na světě platí stejná nebo podobná pravidla silničního provozu, potřebujeme i základní pravidla pro řízení a správu věcí, které přesahují pravomoci i možnosti jednotlivých států.
Charta OSN byla proto vyhlášena jménem světového lidstva: „My, lid Spojených národů...“ Problémem bylo a je, že lidé nikdy nenabyli plně dojmu, že OSN je jejich. V bipolárně rozděleném světě patřila spíše vládám států, které ji využívaly a zneužívaly pro prosazování vlastních cílů. Také dnes, po sedmdesáti letech, chápou lidé OSN jako instituci, která patří sama sobě a svým vlastním úředníkům.
V tomto duchu se také nese článek současného generálního tajemníka OSN Pan Ki Muna „Uprchlíci a migranti: krize solidarity“, který Lidové noviny otiskly 11. května. S jeho úvodní, faktografickou částí, netřeba diskutovat: „Přes 60 milionů lidí je na útěku před násilím nebo pronásledováním. Dalších 225 milionů jsou migranti, kteří odešli ze své země za lepšími příležitostmi nebo jen, aby přežili.“
Potíže nastávají s Pan Ki Munovou interpretací této smutné a varovné situace: „Poskytnout pomoc je v našich možnostech a máme dost znalostí, abychom velký pohyb uprchlíků a migrantů zvládli.“ Opravdu? Jak bychom to měli konkrétně udělat, když generální tajemník sám uvádí, že téměř 90 procent všech uprchlíků našlo útočiště v rozvojových zemích?
Pan Ki Mun dále uvádí: „Miliony migrantů a uprchlíků jsou vystaveny extrémním útrapám. Pohyb lidí je nezpochybnitelným globálním jevem, který vyžaduje globální sdílení odpovědnosti.“
Pomoci bližním od extrémních útrap je jistě lidské a správné. Ale znamená to závazek poskytnout jídlo, vodu, přístřeší a základní lékařské ošetření po dobu nezbytně nutnou. Poté, co přírodní katastrofa nebo válečný konflikt pomine, měli by být uprchlíci připraveni začít s obnovou společnosti ve své vlasti. Pohyb lidí je možná nezpochybnitelným globálním jevem, ale není určitě globálním právem.
Pan Ki Mun tvrdí, že „uprchlíci a migranti nejsou hrozbou. Přispívají k růstu a rozvoji hostitelských zemí i zemí svého původu. Čím lépe se nově příchozí integrují, tím větší bude jejich přínos.“
Svatá prostoto. Generální tajemník ze svých výšin asi nedohlédne takový detail, že na naší planetě žijí lidé v různém historickém čase. Proto může být přínosem eritrejský uprchlík v Etiopii, protože obě země jsou přibližně na stejné, převážně agrární, úrovni vývoje. Nebo může být v České republice přínosem migrant z Ukrajiny, ať už se jedná o lékaře nebo pomocného dělníka na stavbě. Protože žijeme ve stejném kulturně-civilizačním okruhu a na přibližně stejné úrovni vývoje. Považovat však za přínos příliv milionů migrantů z ekonomicky zaostalých a rozvrácených zemí do kulturně a civilizačně naprosto odlišných cílových zemí, to chce hodně odvahy a představivosti.
Pokud Pan Ki Mun tvrdí, že je třeba zaměřit pozornost na spravedlnost, funkční instituce a soudržné společnosti, nelze s ním nesouhlasit. Zároveň je však třeba upozornit, že jde o podobně všeobjímající a prakticky neuchopitelnou výzvu, jako když se v první definici udržitelného rozvoje (OSN, 1987) uvádí, že „všichni lidé na světě mají právo uspokojovat svoje potřeby“.
Generální tajemník OSN dále píše, že „musíme posílit mezinárodní systémy na zvládání rozsáhlého pohybu lidí tak, aby byly naplňovány standardy lidských práv a poskytnuta nezbytná ochrana“. Navrhuje vytvořit „globální pakt pro sdílení odpovědnosti vůči uprchlíkům“.
Jaksi tu opět chybí alespoň náznak konkrétních opatření. Především se však zaměňuje příčina a důsledek. Vrcholný představitel globální instituce zahrnující 193 členských států by měl bojovat jako lev za to, aby se odstraňovaly příčiny chudoby a strádání, nikoliv jen ad hoc řešily důsledky. A ze své pozice by mohl a měl tvrdě tlačit na rozvinuté země, aby strádajícím lidem v chudých zemích pomohly vybudovat lepší budoucnost v jejich vlastní zemi. Jak? Například prostřednictvím štědřeji a hlavně efektivněji poskytované rozvojové pomoci, férovější obchodní politikou (zejména odstraňováním celních sazeb v rozvinutých zemích znevýhodňujících dovoz zboží s vyšší přidanou hodnotou z rozvojových zemí), odstraněním nebo alespoň snížením zemědělských dotací v rozvinutých zemích, potíráním sociálního a environmentálního dumpingu, odpuštěním některých, zejména nelegitimních dluhů atd.
Pan Ki Mun navrhuje vytvoření „globálního paktu pro bezpečnou, organizovanou a zákonnou migraci“. Svůj příspěvek končí konstatováním, že v průběhu tisíciletí lidé vždy putovali z místa na místo a putovat budou i dál. Zapomíná dodat dvě podstatné věci.
Zaprvé: I v minulosti, když došlo ke stěhování národů, bylo to provázeno kolapsem společností, které z našeho hlediska považujeme za vyspělejší. Když se Hunové po konfliktu s čínskou říší obrátili na západ a v roce 375 vpadli do východní Evropy, uvedli do pohybu další národy (Germány, Avary, Slovany), pro něž území Římské říše představovalo jedinou možnou cestu a příležitost k nalezení nových sídel i bohatství.
Milánský biskup Ambrosius (sv. Ambrož, 340 – 397) dělil tehdy nepříznivé síly na vnější nepřátele a vnitřní nepřátele. Za vnější nepřátele považoval stěhující se barbarské národy, za ty vnitřní morální úpadek Říma.
Zadruhé: Říká se, že ďábel se ukrývá v detailu. V tomto případě je opomíjeným „detailem“ fakt, že v době Římské říše žilo na zemi přibližně 200 milionů lidí. Dnes je to sedm a půl miliardy obyvatel. Západořímská říše se zhroutila v roce 476, sto let po Ambrožově varování. Následovalo několik staletí „temna“, než se postupně začala vynořovat křesťanská západní civilizace.
Dnes žije na zemi 37krát více lidí, než tehdy. Pokud se budeme řídit doporučeními generálního tajemníka OSN, dá se předpokládat, že stěhování národů bude rychlejší a intenzívnější, než v dobách Říma. Odhadovat, za jakou dobu a v jaké podobě se zrodí nový pořádek, nová civilizace, však není v lidských silách.