16. října bylo na předměstí haitského hlavního města Port au Prince uneseno sedmnáct členů organizace Christian Aid Ministries z amerického státu Ohio, včetně malých dětí, které cestovaly se svými rodiči – misionáři. Vraceli se z návštěvy sirotčince, kde pomáhají překonat následky srpnového zemětřesení.
K Haiti mám osobní vztah, byl jsem tam pracovně čtyřikrát, poprvé v roce 2004. A s lítostí sleduji, jak se situace neustále zhoršuje. Nejde ani tak o přírodní katastrofy (hurikány, zemětřesení, záplavy). Ty přicházejí po staletí a nedá se jim zabránit. Co se hroutí, je bezpečnostní situace.
V roce mé první návštěvy před 17 lety probíhaly na jaře masové nepokoje a ze země uprchl prezident Jean-Bertrand Aristide. V roce 2010 postihlo hlavní město a okolí devastující zemětřesení, při kterém zahynulo přes 200 000 lidí a dalších 1,5 miliónu obyvatel zůstalo bez přístřeší.
Zhruba v této době se začal rozvíjet ve velkém měřítku byznys, který zemi ničí víc a víc. Jsou to únosy a požadování výkupného za jejich přežití a propuštění. To v poslední době nabírá takové obrátky, že se nejspíše bude muset něco stát. Nikdo neví kdy a co, ale obávám se, že z totálního zoufalství se může zrodit něco hodně nehezkého.
Haiti se stane džunglí, kde vítězí a přežívají silnější a bezohlednější. Místní lidé si nedokáží sami pomoci, na to jsou příliš chudí a vyčerpaní neustálým úsilím o zajištění základních potřeb k přežití.
Poslední únos má na svědomí gang 400 Mazowo, který čítá asi 150 členů a ovládá část předměstí hlavního města. Soupeří s dalšími gangy a dohromady již kontrolují přes šedesát procent území hlavního města, kde policie úplně rezignovala na kontrolu území.
Živit 150 členů s jejich rodinami a bojovat s ostatními gangy i policií není jen tak. Potřebujete stále více peněz a stále lepší zbraně. Proto gang požaduje jeden milión dolarů za propuštění každého rukojmí, dohromady 17 miliónů dolarů. Je to velmi riskantní a velmi výnosný byznys.
Několik týdnů se bude pravděpodobně vyjednávat o snížení ceny. Pak, když vše půjde dobře, se nějak peníze seženou, bude zaplacena dohodnutá částka, která nebude zveřejněna a rukojmí budou (doufejme) propuštěni. Potíž je v tom, že to gangy povzbudí k dalším únosům.
Počty únosů i cena výkupného rapidně stoupají. Za prvních devět měsíců letošního roku bylo zaznamenáno 645 únosů a zajaty byly stovky lidí. To je oproti stejnému období v roce 2020 nárůst o 550 procent. Většinu z unesených tvoří domorodci, jen 42 z nich byli cizinci.
Za domorodce (obvykle členy místní bohaté elity) žádají únosci 10 tisíc až 20 tisíc amerických dolarů. Za cizince výrazně více. Současný únos sedmnácti lidí a požadovaná suma milión dolarů za každého z nich už vzbudila světovou pozornost. Otázkou je, co s tím mezinárodní společenství může dělat.
Není bez zajímavosti, že nedávno působil na Haiti mladý český misionář a katolický kněz. Přibližně před deseti lety byl i tak trochu vlastní lehkovážností také unesen. Projížděl totiž se svým autem hlavním městem a cestu si zkrátil přes slumovou oblast, tedy přes chudinské předměstí.
Na kapotu auta mu neskákali mladí výrostci se samopaly, odvedli jej k šéfovi místního gangu a na pět dní uvěznili. Požadovali, tuším, sto tisíc dolarů. Naštěstí se za něj přimluvil jiný cizinec, lékař, který občas členům gangu tajně ošetřoval střelná zranění. Šéf gangu uznal, že by neměl vydírat kněze, který ve venkovských oblastech pomáhá těm nejchudším. Pokud jsem dobře informován, byl nakonec náš misionář propuštěn za „režijní cenu“ pěti tisíc dolarů. Zní to oproti dnešku téměř idylicky, i když těch pět dní zajetí, kdy byl život mladého misionáře nejistý, určitě nebylo vůbec lehkých.
K tomu, že se situace povážlivě vyhrocuje, přispělo také zavraždění haitského prezidenta Jovenela Moiseho zahraničními žoldáky v červenci tohoto roku. Dodnes je motiv vraždy záhadou, stejně jako nepochopitelné selhání ochranky prezidenta. Z padesátičlenné ostrahy domu prezidenta nezasáhl ani jediný. Všichni zmizeli, neznámo na čí příkaz.
Haiti je tedy krystalický případ selhávajícího státu a trpí především nevinní lidé, kteří jsou tak chudí, že ani nemohou hlasovat nohama, tedy utéct ze země.
Nikdo si s tím neví rady, včetně mocných Spojených států, od jejichž břehů je Haiti vzdáleno pouhých tisíc kilometrů. Cynicky řečeno, Haiti má smůlu, že není na mezinárodní scéně dostatečně velký „trouble-maker“, potížista, který by vyprovokoval zásah a dočasnou nucenou správu Spojených států, pokud možno pod patronátem mezinárodního společenství (OSN). Ale po dvacetiletém dobrodružství a následném fiasku v Afghánistánu je zřejmé, že tudy cesta asi nepovede.
Při jedné z mých návštěv mi haitský kolega, ekonom a vysokoškolský učitel, řekl: „Víš, co řeknu Tobě, nahlas a veřejně nevyslovím. Ale osobně se domnívám, že by nám pomohla tak dvacetiletá až třicetiletá nucená správa země zvenčí, která by nám pomohla vybudovat instituce, infrastrukturu a naučila nás, jak spravovat vlastní zemi.“ Já už si to dnes myslím také.