V životě přicházejí okamžiky, které rozhodují o osudech jednotlivců i národů na dlouhou dobu dopředu. V dané chvíli to nemusí být zřetelné, teprve při zpětném pohledu vnímáme události i jejich důsledky mnohem jasněji.
Před šedesáti lety, v noci z 16. na 17. dubna, se v Zátoce sviní (přesněji na pláži Girón, která je součástí zátoky) vylodilo 1 400 kubánských emigrantů s cílem svrhnout vládu Fidela Castra. Ten byl u moci něco přes dva roky, upevňoval svoje pozice a mohutně znárodňoval (zemědělskou půdu, těžební podniky, ale také banky či cukrovary).
Emigranty vycvičila a podporovala americká zpravodajská služba (CIA), ale celá operace byla až neuvěřitelně zpackaná. V předvečer invaze provedli kubánští exiloví piloti s americkými stroji nálet, s cílem zničit kubánské vojenské letectvo. Fidel Castro však stihnul letadla přemístit včas a ta zůstala prakticky nedotčená.
Při vlastním vylodění se první výsadkový tým střetnul s ozbrojenou hlídkou a přišel tak o moment překvapení. Velmi rychle byly potopeny dvě zásobovací lodě s municí a palivem. Richard Bissell, představitel CIA odpovědný za operaci zuřil, když prezident Kennedy odmítl poskytnout opuštěným exilovým vojákům letecké krytí. Bez letecké podpory dokázali vzbouřenci ještě první den odrazit nápor kubánských ozbrojených sil vedených samotným Fidelem Castrem. 18. dubna probíhaly těžké boje, ale když útočníky začalo ničit kubánské letectvo (které mělo být podle původních plánů dávno zničeno), bylo rozhodnuto. Následující den, 19. dubna, kapitulovalo poslední ohnisko odporu.
Bylo zabito 118 vzbouřenců a 1189 zajato. Na kubánské straně padlo 176 mužů a další asi čtyři tisíce vojáků bylo zraněných. Po roce Castro zajatce propustil a umožnil jejich návrat do Spojených států, ovšem výměnou za jídlo a léky v hodnotě 53 miliónů dolarů.
Samotná vojenská operace stála Spojené státy (resp. CIA) 13 miliónů dolarů a výsledkem bylo ponížení největší světové supervelmoci. Naopak Fidel Castro upevnil svoji moc a definitivně se rozhodl plně se přimknout k Sovětskému svazu.
Lze proto říci, že od Zátoky sviní vede přímá cesta ke karibské krizi, která naplno propukla o rok později a málem vedla ke třetí světové válce.
Sověti se rozhodli umístit na Kubě rakety středního doletu, kterými odpověděli na umístění amerických raket v Turecku (oficiálně však toto rozmístění popírali). Následovala námořní blokáda Kuby, která zastavila přísun dalších sovětských raket, ale napětí eskalovalo.
22. října 1962 vyzval prezident Kennedy veřejně v televizním projevu (který sledovalo sto miliónů lidí) prvního tajemníka Komunistické strany Nikitu Chruščova a celý Sovětský svaz, aby neuvrhli svět do globální jaderné války. Rusové pochopili, že Kennedy je odhodlán nepřipustit za žádnou cenu přítomnost nepřátelských raket středního doletu sto kilometrů od Floridy. Stáhli tedy již rozmístěné rakety, Američané se naopak zavázali, že nenapadnou Kubu a stáhli svoje rakety středního doletu z Turecka.
O více, než padesát let později, v roce 2015, komentují tento příběh zajímavě Philip E. Tetlock a Dan Gardner v knize „Superprognózy. Umění a věda předpovídání budoucnosti“:
Když CIA v roce 1961 plánovala svržení Castrovy vlády, prezident John F. Kennedy se obrátil na armádu pro objektivní zhodnocení. Rada velitelů ozbrojených sil došla k závěru, že plán má solidní šanci (fair chance) na úspěch. Muž, který přišel se spojením „solidní šance“ později vypověděl, že měl na mysli pravděpodobnost 3 : 1 pro neúspěch. Kennedymu však nikdo přesně nevysvětlil, co znamená „solidní šance“.
Už se to nikdy s jistotou nedozvíme, ale kdyby Kennedymu tehdy místo „solidní šance“ řekli: Myslíme, že invaze s pravděpodobností 3 : 1 selže, možná by se rozhodl jinak. Možná by žádná invaze nebyla, nebo by možná byla lépe připravená, kdo ví. A možná by se nekonala ani extrémně nebezpečná karibská krize.
Myslím, že kromě velmi vágního odhadu, který zmátl amerického prezidenta a nejspíše nešťastným způsobem ovlivnil jeho rozhodnutí, bychom měli zmínit ještě jeden klíčový fakt – odhodlání tehdejších mladých kubánských revolucionářů za svoje ideály bojovat a zemřít, bude-li třeba.
Když se v prosinci 1956 Fidel Castro a Ernesto Che Guevara přeplavili na jachtě Granma z Mexika na Kubu, aby svrhli Batistův diktátorský režim, byli velmi rychle po přistání rozprášeni. Z 82 rebelů přežilo jen dvanáct. A Castro svým spolubojovníkům řekl: Soudruzi, blahopřeji vám, revoluce zvítězila. Hraničí to s genialitou, nebo šílenstvím?
Když na konci prosince 1958 svedli vzbouřenci poslední a rozhodující bitvu o město Santa Clara, pouhých 18 vzbouřenců pod vedením Che Guevary vykolejilo a napadlo obrněný vlak s 373 vojáky. Po několikahodinové bitvě vzbouřenci nad demoralizovanými vojáky zvítězili!
Při vědomí těchto souvislostí není těžké pochopit, proč invaze v Zátoce sviní zkrachovala a mocná CIA utrpěla těžký debakl. Není však snadné pochopit, proč ještě dnes, po šedesáti letech, vládne této krásné zemi hrstka starců, bývalých nadšených revolucionářů, kteří se, bohužel, mentálně zabarikádovali v dobách studené války.
Komunistický režim na Kubě dříve či později padne a Kubánci budou v době nelehké politické a ekonomické transformace potřebovat mezinárodní pomoc. Česká republika má s Kubou historicky velmi dobré vztahy, přitom český program zahraniční rozvojové spolupráce nemá v regionu Latinské Ameriky ani jednu prioritní zemi. To by snad mohla být výzva pro zahraniční politiku budoucí vlády. Nereagovat jen „ad hoc“, ale vizionářsky, s „prorockým nábojem“ a přemýšlet, jak bychom Kubě mohli pomoci, stejně jako jiné země pomáhaly nám po listopadové revoluci před třiceti lety.