Nechystám se psát o střetu zájmů Andreje Babiše a neoprávněném čerpání dotací. Mám na srdci něco mnohem závažnějšího. Premiér reagoval odmítavě na požadavek Evropské komise dosáhnout do roku 2050 uhlíkové neutrality a vykolíkoval specifickou českou alternativu:
- vysadíme deset miliónů stromů;
- podpoříme rozvoj „čisté energie“ z jaderných zdrojů;
- po Evropské unii budeme požadovat na plnění klimatických závazků dalších dvacet miliard euro.
Můžeme jen doufat, že premiér rychleji mluvil, než myslel a jeho slova k uším Bruselu nedolehla.
Vysadit deset miliónů stromů je fajn, ale klimatický průšvih to moc neřeší. Stromy sice díky fotosyntéze pohlcují atmosférický oxid uhličitý, jenže po dožití jej opět uvolní, např. při spálení, případně rozkladu biomasy.
Abychom oxid uhličitý z atmosféry stáhli trvale, museli bychom dřevní hmotu navždy uskladnit do podzemí, bez přístupu vzduchu. To asi fungovat nebude.
Navíc je pokrytecké slibovat výsadbu miliónů stromů, která nás stejně čeká v důsledku kůrovcové kalamity. Díky kůrovci a klimatické změně o smrkové monokultury přijdeme (s výjimkou horských oblastí) a je to tak možná dobře. Dříve či později se zde příroda navrátí k lesům s převahou listnáčů a smíšených porostů.
Jaderná energie je velmi kontroverzní zdroj. Jak kontroverzní, ukáže malý test. Zeptejte se svých spoluobčanů, kdo je pro využívání jaderné energie. Přibližně sedmdesát procent bude souhlasit. Pak se respondentů zeptejte, zda by souhlasili s vybudováním trvalého úložiště jaderného odpadu na katastrálním území své obce. Určitě hodně nad devadesát procent dotázaných odpoví „ani náhodou“.
Pokud budeme investovat stovky miliard korun do dostavby nových reaktorů v Dukovanech a v Temelíně, či přímo do výstavby nové jaderné elektrárny, podkopeme tím možnosti investování do energetických úspor, šetrných technologií a obnovitelných zdrojů.
Mimochodem, ani jaderná energie není až tak čistý zdroj, za jaký se vydává. Produkuje obrovské množství odpadního tepla ve formě vodní páry (což je přirozený skleníkový plyn), výstavba sežere spoustu cementu a oceli, při jejichž výrobě vzniká oxid uhličitý, a dodnes navíc nemáme vyřešenou problematiku trvalého úložiště vyhořelého paliva.
Třetí premiérův požadavek je však nejhorší, a pokud jej opravdu uplatníme, udělá nám velikou ostudu. Naši neschopnost (přesněji neochotu) směřovat k uhlíkové neutralitě si necháme pořádně zaplatit. Pokoušíme se vydírat vlastní zaostalostí.
Třicet let po sametové revoluci by bylo na místě za všechny minulé dotace poděkovat a postavit se konečně na vlastní nohy. Místo toho chceme lačně natahovat ruku po dalších dávkách?
Dvacet miliard euro je přibližně 500 miliard korun, to je zhruba třetina celoročního rozpočtu. Ty peníze stejně nezískáme a ztrácíme mnohem víc – sebeúctu i respekt v očích druhých. Život bez dotací je možná těžší, ale určitě čestnější. Nemáme zapotřebí žít na cizí účet.
Když vidím ze svého velmi omezeného výhledu v oblasti školství, jak často a jakým způsobem se evropské dotace využívají (zneužívají), vážně se domnívám, že by tento penězovod měl už raději vyschnout.
Snad ani nechci vědět, jakou dynamiku má tento proces utrácení cizích peněz v dopravě, ve stavebnictví, či v zemědělství. Tím samozřejmě netvrdím, že se rozkrade či přinejmenším neúčelně využije všechno, ale laickým pohledem to odhaduji tak na třetinu zdrojů.
Podle současných trendů uhlíkové neutrality v roce 2050 nedosáhneme. Velmi pochybuji o naší schopnosti naplnit alespoň závazek vlády snížit k tomuto datu emise o 80 %. Nyní produkujeme přes 10 tun CO2 na obyvatele za rok, průměr Evropské unie je 8 tun/obyv/rok. Dostat se na úroveň 2 tun/obyvatele/rok nebude snadný a bezbolestný proces.
Snad to změní dnešní mladí lidé, stejně jako před třiceti lety to bylo studenti, kdo spustil demontáž reálného socialismu. Hrají o svoji budoucnost, takže mají největší motivaci zvrátit nepříznivý vývoj – dosáhnout toho, co současná vláda považuje za nemožné.