Na konci září vyvrcholily Týdnem za klima dosavadní, více než roční aktivity za záchranu naší planety. Z ojedinělého protestu Grety Thunbergové před švédským parlamentem se stalo celosvětové hnutí, což je fascinující. O to důležitější bude sledovat, kam toto hnutí bude směřovat a kdo se jej bude snažit viditelně či skrytě ovlivňovat. Chci se pokusit upozornit na několik varovných signálů, že se situace nemusí vždy vyvíjet jen dobrým směrem.
Tím prvním a z mého pohledu nejvážnějším signálem je rozporuplný vztah k budoucnosti. Tomuto hnutí přece jde o budoucnost planety a generací, které přijdou po nás, podle známého hesla: „Zemi nevlastníme, máme ji jen propůjčenou od svých dětí“.
Proč pak ale jeden z ústředních sloganů, který se na demonstracích opakovaně objevuje zní: „Proč se vzdělávat, když nemáme budoucnost?“ Je to nejspíše myšleno jako provokace a nadsázka. Nicméně je to jeden z nejhloupějších výroků, jaké jsem kdy slyšel. A je také nebezpečný. Pokud jej vezmeme vážně, připravuje nás o naději. Proč se snažit, když je již všechno ztraceno?
Hlavní naděje do budoucna je v naší kreativitě, ve schopnosti tvůrčím způsobem reagovat na problémy a ohrožení. Abychom byli kreativní, potřebujeme dobré vzdělání, které je samozřejmě něco více, než jen hromadění dat a informací.
Když církev a křesťanské řády v „temném středověku“ budovaly postupně novou civilizaci po zániku Římské říše, kladly veliký důraz na vzdělání a zachování vědomostí a zkušeností z dřívější doby. Mezi „barbary“ přinášely nejen víru, ale také znalosti, jak kultivovat okolní krajinu, a vědomosti, jak zušlechťovat postupně sám sebe.
Někteří tehdejší panovníci byli sice nevzdělaní, ale tak pokorní a přirozeně moudří, že po vzdělání toužili, jako po ničem jiném. Gerbert z Aurillacu (pozdější papež Silvestr II, jeho pontifikát trval od roku 999 do roku 1003) byl asi nejučenější Evropan své doby. V roce 997 mu napsal německý král a císař Ota III zajímavý dopis, ve kterém, kromě jiného, stálo: „Jsem ignorant a mé vzdělání bylo velice zanedbáno. Přijeď a pomoz mi. Oprav, co bylo uděláno špatně, a poraď mi, jak správně vládnout říši. Zbav mne mého saského křupanství a povzbuď mě ve věcech, jež jsem zdědil po svých řeckých předchůdcích.“ (citováno z knihy Thomase E. Woodse: Jak katolická církev budovala západní civilizaci, 2005)
Možná mají mladí lidé pocit, že jim škola neposkytuje vědomosti podstatné pro život v současném komplikovaném a chaotickém světě. V mnohém mají pravdu. Třeba je opět načase budovat paralelní vzdělávací struktury, jako byly v době socialismu například bytové semináře.
Pokud rezignujeme na vzdělávání (s alibistickým argumentem, že nemáme budoucnost), riskujeme, že z nás zůstanou jen rozhněvaní křupané. A co víc, křupané či nevzdělanci bez naděje.
Druhým nepříznivým signálem pro mne bylo vystoupení Grety Thunbergové ve Spojených státech, zejména na Světovém summitu pro klimatickou akci v sídle OSN v New Yorku. To již bylo ve sdělovacích prostředcích diskutováno více, než dost. Je také jasné, že pro šestnáctiletou slečnu není jednoduché zvládnout roli, kdy se během jednoho roku z obyčejné školačky stane symbolem globálního hnutí a světovou celebritou.
Její projev měl možná burcovat, ale ovoce takové agitace bude rozdělovat, nikoliv stmelovat. Bere naději, místo aby ji dávala.
„Jdete za námi mladými lidmi pro naději? Jak se opovažujete!“ Snad to Greta Thunbergová jen nedomyslela. Možná jí připravil projev někdo jiný. Nevím, ale zní to strašně. Je to jako vyhlášení mezigenerační války mladých proti dříve narozeným. Pokud by toto mělo být krédem rodícího se hnutí, tak se připravme, že po marxistickém třídním boji přichází zásadní mezigenerační střet. Boj, který nevyhraje nikdo, budou jenom poražení.
„Selhali jste. Pokud nás zradíte, nikdy vám to neodpustíme. ... Svými prázdnými slovy jste mi ukradli mé sny a dětství.“ Opravdu? Pro mne by tato slova zněla věrohodněji od dětí na haitském či africkém venkově, které nemohou chodit do školy a zůstanou negramotné, protože musí pracovat na poli. Přesto jsem u nich viděl hodně radostného očekávání do budoucna. Možná jsou to očekávání naivní a dětinská, ale pořád lepší, než beznaděj.
„Selhali jste“, vmetla Greta Thunbergová do tváří politikům. Jenže politici, alespoň v demokratických zemích, jsou zrcadlem, věrným odrazem stavu společnosti. Takže jsme selhali všichni, včetně rodičů a nejbližších přátel Grety. A jsem si jistý, že v mnohém selže i generace Grety Thunbergové. Nelišíme se příliš od generací svých otců, dědů a pradědů, stejně jako se budoucí generace příliš nebudou lišit od té naší. Mění se jen podmínky, ve kterých žijeme, výzvy, kterým čelíme a prostředky, které máme k dispozici k jejich řešení.
„Změna přijde. Ať se vám to líbí, nebo ne!“ Ano, to je bezesporu pravda. A bude se s ní muset vyrovnávat také dnešní rebelující mládež. Když německá vláda přijde s myšlenkou, že by mohla zavést uhlíkovou daň ve výši asi 180 euro za tunu vypuštěného oxidu uhličitého, označí to rebelové na skandál (ve smyslu, že je to příliš málo). Nemají ani ponětí, jak je složité takový strategický manévr uvést do praxe, jak jej demokratickými prostředky prosadit.
Hnutí za změnu klimatu je na počátku své cesty a je v zájmu nás všech, aby bylo úspěšné. Svoji mediální tvář už má – Gretu Thunbergovou. Ale ještě naléhavěji toto mladé hnutí potřebuje smysluplný a uskutečnitelný program. Nejen, co nechtějí, ale především, co chtějí. A především, jak toho hodlají dosáhnout.