Na počátku 20. století měli Evropané velká očekávání. Vládli světu, nad jejich koloniemi slunce nezapadalo. Pak přišla první světová válka, bolševická revoluce, nástup Hitlera v Německu a druhá světová válka.
Na přelomu tisíciletí jsme také doufali v lepší budoucnost. Záhy však přišel útok islámských teroristů na Světové obchodní centrum v New Yorku. Následovala ekonomická krize, migrační krize, pandemie Covid 19, útok Ruska na Ukrajinu.
Do pozadí se dostávají problémy a ohrožení související s životním prostředím, s jedinou výjimkou, kterou představuje změna klimatu.
- dubna si opět připomeneme Den Země, který slavíme nepřetržitě od roku 1970. Kdo ví, jak dlouho ještě bude co slavit? Když v roce 1962 publikovala Rachel Carsonová bestseller „Umlčené jaro“, byla to nadsázka. Díky nadměrnému používání chemických prostředků a dalších zásahů člověka do přírody se jednou jaro neprobudí.
Lidé se během následujícího půl století stali nejvýznamnější silou, mluví se o antropocénu, éře člověka. Zesnulý olomoucký profesor ekologie Otakar Štěrba také s nadsázkou tvrdil, že toto období (které nazýval pětihorami) bude velmi krátké. Dominance člověka v pětihorách bude vystřídána šestihorami, už bez přítomnosti člověka.
Zdá se to být absurdní? Snad ano, ale před 252 milióny lety došlo k velkému oteplení v důsledku zvýšené koncentrace oxidu uhličitého a dalších faktorů. V oceánech poklesl obsah kyslíku a to vedlo k nárůstu mikroorganismů, jejichž rozklad následně uvolnil obrovské množství sirovodíku. To, společně s narušením ozónové vrstvy ve stratosféře, vedlo k velkému permskému vymírání, kdy vyhynulo přes devadesát procent všech rostlinných a živočišných druhů.
Pokud by nárůst oxidu uhličitého pokračoval současným tempem, dosáhli bychom někdy v průběhu 22. století koncentrace 1 000 ppm (tisíc molekul CO2 v jednom miliónu molekul atmosféry) a situace by se mohla zopakovat (nikoliv hned, ale v průběhu dlouhého časového období). Před průmyslovou érou byla koncentrace CO2 stabilizovaná na 280 ppm, dnes jsme na 420 ppm.
Tento apokalyptický scénář s velmi vysokou pravděpodobností nenastane, nicméně roční emise skleníkových plynů narůstaly v prvním desetiletí 21. století o 2,6 % ročně, ve druhém desetiletí pak o něco více než 1 % ročně.
Abychom udrželi nárůst globální teploty pod hranicí 1,5 stupňů Celsia oproti počátku industriální éry (což je závazek přijatý mezinárodním společenstvím v Paříži v roce 2015), museli bychom každoročně globální emise skleníkových plynů výrazně snižovat, nikoliv je zvyšovat.
Roky 2016 a 2020 byly nejteplejší v celé historii měření, které provádíme jeden a půl století. Poslední desetiletí bylo také nejteplejší za celé sledované období.
Globální čísla trochu zamlžují obraz v konkrétních regionech. Teplota narostla podle americké agentury NASA od roku 1880 o 0,94 stupňů Celsia, do konce století by se podle Mezivládního klimatu pro změnu klimatu zvýšila o 2,1 – 3,5 stupňů. Jenže např. teplota permafrostu (věčně zmrzlé půdy) na Aljašce se během posledního století zvýšila nikoliv o jeden stupeň, ale o 4 – 7 stupňů Celsia. A polovina tohoto nárůstu proběhla v posledních dvaceti letech. V tundře jsou v permafrostu uloženy obrovské zásoby metanu, který se s tající půdou uvolňuje do ovzduší. Metan je přitom 21krát silnější skleníkový plyn, než oxid uhličitý.
Co je pro nás zdánlivě jen akademickou debatou, pro jiné je bolestnou realitou. 103 tisíc obyvatel tichomořského státu Kiribati se stane environmentálními (resp. klimatickými) uprchlíky. Vláda to ví a koupila proto 6 000 akrů (2428 hektarů) půdy na Fidži za 9,6 miliónů amerických dolarů. Tam by obyvatelé Kiribati měli najít nový domov. Ale bude to doopravdy jejich domov, nebo jen místo k přežívání?
Velkou smůlu má Afrika. Produkuje jenom 2,7 % globálních skleníkových emisí, ale sedm z deseti klimaticky nejzranitelnějších zemí leží na africkém kontinentu (Sierra Leone, Jižní Súdán, Nigérie, Čad, Etiopie, Středoafrická republika a Eritrea).
Demografické prognózy uvádějí, že africká populace naroste z dnešních 1,4 miliardy lidí na 2 miliardy v roce 2050 a na 4 miliardy v roce 2100. Není těžké uhodnout, kam lidé z Afriky zamíří, když nebudou schopni se doma uživit.
Největším producentem skleníkových plynů je Čína, na třetím místě (po Spojených státech) je Indie. Prozatím jejich emise rostou, vrcholu by snad měly dosáhnout v roce 2030, ale může to být později.
V Evropě (resp. v EU) jsme přijali Green Deal („zelená dohoda“ či „zelený úděl“). Emise skleníkových plynů bychom měli snížit do roku 2030 oproti hodnotám z roku 1990 o 55 % a tzv. uhlíkové neutrality bychom měli dosáhnout v roce 2050.
Tyto závazky působí na mnoho našich spoluobčanů jako rudý hadr na býka. Proč se máme omezovat, proč máme ohrozit konkurenceschopnost našeho průmyslu, když EU se podílí na globálních emisích jen devíti procenty? Inu proto, že někdo začít musí, pokud nechceme spáchat kolektivní sebevraždu. A rozvojové země to nebudou. Ty vidí, jak byla průmyslová revoluce, postavená na využití fosilních paliv, úspěšná, jak moc se zvýšila životní úroveň Evropanů. A chtějí tento úspěšný model následovat.
Nemáme právo jim říkat, že my jsme mohli, ale oni už nemohou. Jediné, o co se můžeme pokusit, je nový model s novými technologiemi, které budeme ochotni s rozvojovými zeměmi sdílet. A také s novou ekonomikou, kde nejvzácnějším (protože nejvíce nedostatkovým) není lidský, finanční či vyrobený kapitál, ale kapitál přírodní. Kde, podobně jako v přírodě prakticky neexistuje odpad. Vše obíhá v uzavřených cyklech, poháněné téměř výhradně energií z obnovitelných zdrojů. Jenom část energie (nikoliv přírodních zdrojů) se ztrácí nevratně ve formě tepla. Protože bez jakýchkoliv ztrát by šlo o perpetuum mobile a na to ani Green Deal nestačí.
- duben vnímáme jako svátek, jako Den Země. Ale to v současné době není důvod k bujarým oslavám. Spíše může být impulsem k hledání řešení, která nám s ubývajícím časem ještě zbývají.