22. dubna uplyne padesát let od chvíle, kdy američtí vysokoškoláci, inspirováni knihou bioložky Rachel Carsonové „Umlčené jaro“, poprvé organizovali Den Země. Ten se postupně rozšířil do mnoha států a formou happeningů, besed a mnoha dalších akcí se jej každoročně zúčastňují desítky miliónů lidí.
Za minulé půlstoletí se mnohé událo. Tehdy, počátkem 70. let 20. století, jsme v rámci programu Apollo létali na Měsíc, dnes k tomu nemáme vůli a odhodlání. Tehdy, po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, kulminovala studená válka. Ale i v této době dokázala Světová zdravotnická organizace prosadit a uskutečnit velkolepý projekt eradikace pravých neštovic. Velmi výraznou měrou se na něm podílel český epidemiolog Karel Raška a v terénu pak řada českých lékařů. Další infekční nemoc jsme od té doby vymýtit nedokázali.
Před padesáti lety nás na planetě žily čtyři miliardy lidí, dnes je to téměř dvojnásobek. Už tenkrát si byli odborníci vědomi, že svými aktivitami poškozujeme ekosystémy (tehdy se mluvilo především o negativních vlivech chemizace na životní prostředí), dnes je ohrožení životního prostředí (a tím i člověka a ostatních živých tvorů) zřejmé každému, kdo úplně neztratil schopnost vnímat, co se kolem něj děje.
Z historie posledních pěti desetiletí se můžeme poučit, nemůžeme ji však změnit. Dnes jsou přírodní zdroje vyčerpanější a ekosystémy zdevastovanější, než před půl stoletím. Na druhou stranu díky vědě a lidskému poznání obecně jsou naše možnosti, jak rozvíjet svoji kreativitu a smysluplně naplnit život větší, než tehdy.
Jakých tedy bude příštích padesát let? Jaká bude naše reakce na další růst lidské populace, úbytek biodiverzity, klimatickou změnu, regionální nedostatek vody, zdevastované půdy apod.? Napadá mne sedm různých scénářů, jak se situace může (a také nemusí) vyvíjet:
- Vše při starém
Současné trendy budou pokračovat, nic zásadního se nezmění. Po každé dílčí krizi (jako je nyní pandemie koronaviru Covid 19) se budou lidé chtít „vrátit k normálu“ a političtí představitelé, toužíčí po úspěchu v příštích volbách, jim budou vycházet vstříc. Problémy budeme podceňovat, bagatelizovat, ignorovat. Nepříznivé trendy se budou vyhrocovat a my budeme přicházet o nejvzácnější a vyčerpatelný zdroj, kterým je čas. Prozatím jedeme podle tohoto scénáře.
- Udržitelný rozvoj
Pokusíme se o aktivní ovlivnění a změnu dnešních nepříznivých vývojových trendů a začneme prosazovat alternativní, pozitivní a demokratickou vizi rozvoje, která byla formulována před třiceti lety, vizi dlouhodobě udržitelného rozvoje. Bude to znamenat posun lidských hodnot od antropocentricky k více biocentricky orientovaným. Bude to také znamenat prosazení a přijetí nových ekonomických nástrojů, jako je uhlíková daň, ekologická daňová reforma atd. A bude to také znamenat přechod k novým, environmentálně citlivým technologiím (např. přechod od neobnovitelných k obnovitelným zdrojům). Přes všechny krásné proklamace zatím tento koncept nemá velkou podporu ani mezi politiky, ani mezi veřejností. Proč? Protože zvyk je želená košile a my se bojíme o svůj pohodlný život.
- Udržitelný ústup (stagnace)
Britský fyzik James Lovelock nevěří, že udržitelný rozvoj je v našich současných silách: „Očekávat, že udržitelný rozvoj nebo konvenční postup jsou životaschopné metody přístupu, je jako myslet si, že rakovina plic se dá vyléčit tím, že přestaneme kouřit.“ Podle Lovelocka nyní potřebujeme změnit naši povahu a způsob myšlení, stejně jako to dělají kmenové národy, když cítí skutečné smrtelné nebezpečí. Jen tehdy budeme schopni přijmout strádání. Naším úkolem pak bude obnova civilizace, odvrácení chaosu. Jednou z možností, jak zmírnit následky katastrofy, bude uchovat a předat klíčové vědomosti, které pomohou našim potomkům vybudovat novou civilizaci.
Tento scénář se mi jeví jako dost pravděpodobný. Nejspíše však nepůjde o dobrovolné rozhodnutí, ale budeme k němu dotlačeni okolnostmi. To bude provázeno velkou mírou zklamání, hněvu a frustrace ze zhroucených snů o naší báječné budoucnosti.
- Nové technologie vítězí
Možná nás zachrání, podobně jako již několikrát v minulosti, naše úžasná schopnost tvořit a vynalézat nová řešení, nové věci. Možná komerčně zvládneme termojadernou fúzi a budeme mít dostatek bezpečné energie. Průlomové objevy v informačních technologiích, biotechnologiích a nanotechnologiích nám otevřou nové možnosti vyléčit churavějící a trpící biosféru. Možná postavíme s využitím uhlíkových nanovlákem kosmický výtah (o kterém snil už před sto lety Konstantin Ciolkovskij) a otevřou se nám okna blízkého kosmického prostoru dokořán.
Tato technooptimistická varianta je možná, ale zajisté není osudově předurčená. Proto je dobré o ni usilovat, avšak není dobré na ni spoléhat. A navíc, se všemi těmito technologiemi je to v principu stejné, jako s nožem či atomovou energií – dají se využít, ale dají se také hrubě zneužít.
- Zásah shůry
Zásahem shůry máme na mysli setkání s mimozemskou civilizací. Je to málo pravděpodobné, i když možné, ale naprosto nepředvídatelné. Vzhledem k tomu, že v naší galaxii je více než 100 miliard hvězd (sluncí) a ve známém vesmíru asi 140 miliard galaxií, je celkem racionální předpokládat, že by někde mohl být život. Obzvláště když dnes víme, že planety obíhající kolem slunce nejsou ve vesmíru nic výjimečného. A protože je vesmír starý téměř 14 miliard let a život na zemi se vyvíjí čtyři miliardy let, je možné, že existují mnohem pokročilejší formy života. Při snaze představit si mnohem pokročilejší život a rozvinutější civilizace jsme však v situaci šimpanze, který se snaží specifikovat, co je lidská bytost (přitom mezi námi a šimpanzem je pouhých 35 miliónů let evolučního vývoje).
Vyspělé mimozemské civilizace, pokud existují, by nám mohly pomoci nezničit sami sebe. Jenže my nevíme, jestli existují, jestli o nás vědí a jestli by měly zájem nám pomoci. Klidně se na nás mohou dívat podobně, jako hledí dnešní ochránci přírody na život v divočině – pozorují, studují, ale nezasahují.
- Kolaps, transformace a regenerace
V minulosti prošly kolapsem celé civilizace (sumerská, egyptská, mínojská,...) nebo říše (perská, římská,...). Tento rozpad může potkat i nás a může trvat desetiletí či staletí. Biolog a antropolog Jared Diamond definuje kolaps společnosti jako úbytek populace nebo politické, ekonomické a společenské provázanosti na rozsáhlém území po dlouhou dobu. Není to lákavá vyhlídka, ale dost možná jde o přirozený proces. Podobně jako jednotlivec, i společnosti a civilizace procházejí fázemi mladosti, dospělosti a stárnutí. Ale jejich zánik („smrt“) není jako u lidského jedince nevyhnutelný, mohou se transformovat v novou kvalitu. Západní civilizace také navázala na odkaz helénské civilizace (a ta zase na odkaz mínojské civilizace) a římské říše a rozvinula jej.
- Apokalypsa a nový začátek
Máme zde na mysli biblické Zjevení sv. Jana, které uzavírá Nový zákon. Nekřesťan a skeptik může toto zjevení považovat za blouznění autora, pravděpodobně již velmi starého člověka. Pro křesťany je to „zapečetěná“ kniha, která nám možná poodkrývá vyústění lidských dějin na zemi. Zatím ji však nerozumíme, nedokážeme ji správně interpretovat.
Tato apokalyptická předpověď, kde jedna pohroma střídá druhou, má pro nás přinejmenším dvojí význam:
- Má nám ukázat, že ignorování Stvořitele nás při našich stále se rozšiřujících možnostech povede do stále větších problémů a katastrof.
- Je o naději, nikoliv o beznaději. Janovo mystické vidění se uzavírá dvěma významnými poselstvími: „Hle, všechno tvořím nové.“ (Zj 21,5) A dále: „Já jsem Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec.“ (Zj. 22,13)
Pro úplnost dodejme, že pokusy o předpovězení „konce světa“ jsou marné. Všechny dosud naprosto selhaly a nakonec i Kristus říká: „O onom dni a hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn; jenom Otec sám.“ (Mt 24,36)
Někteří teologové i laici se však domnívají (nebo spíše doufají), že smysl Janova zjevení je v tom, abychom se budoucí katastrofy snažili naším dnešním jednáním a skutky odvrátit, nebo alespoň zmírnit. Můžeme se pokusit vnímat toto a některá další biblická proroctví jako „sebedestruktivní prognózu“. Tajuplný a těžko uchopitelný obraz „posledních dnů“ je vhledem do budoucnosti, kterou můžeme svých jednáním do určité míry ovlivnit.
Ať už jsme věřící či nevěřící, žijeme na této planetě, tady a teď. Naším společným zájmem je pečovat o ni a život na ní, jak nejlépe umíme. Den Země má v tomto ohledu velikou zásluhu. Díky americkým vysokoškolákům před padesáti lety a mnoha jejich aktivním pokračovatelům po celém světě se podařilo těžko uchopitelný, složitý a pro mnohé vágní koncept ochrany životního prostředí přetavit v konkrétní čin, který oslovuje a inspiruje milióny lidí.