4. října má svátek sv. František, patron ekologů. Životopisec Julien Green o něm píše: „V dějinách jsou určité okamžiky, kdy se zdá, že osud kolísá mezi štěstím a neštěstím, jako by čekal na někoho, kdo má přijít, ale obyčejně nikdo nepřijde. Ke konci 12. století se však objevilo dítě, kterému se téměř podařilo, že zvítězil ideál.“
František se narodil na začátku července 1182 v Umbrii, v městečku Assisi. Jeho snem bylo stát se rytířem, velmi toužil po slávě. Do svých pětadvaceti let žil značně bujarým společenským životem, podle hesla „napřed žvanec, potom tanec“. Ve válce s Perugií byl zajat a rok strávil ve vězení. Zde dostal tuberkulózu a jeho zdraví bylo podlomeno.
Poté, co jej otec z vězení vykoupil, se opět účastnil divokých mejdanů zlaté mládeže, ale najednou vidí ve vší ctižádosti, penězích, moci a zábavě jen samou prázdnotu. Postupně se rodí nový František, jehož odkaz bude v průběhu staletí pomáhat reformovat církev.
Církev mu přitom v osobě papeže Innocence III. ukázala krátce po jeho obrácení velmi tvrdou tvář. Na jaře 1209 dosáhl František u papeže audience. Ten jej pozoroval, jak v ubohém oděvu čte návrh své nové řehole a jeho komentář prý byl brutální: „Bratře, běž pást prasata. Bylo by možná líp porovnat tě s nimi než s lidmi. Válej se s nimi po hnojišti, nabídni jim svou řeholi a buď jejich kazatelem.“
Pověstný je Františkův vztah k přírodě, bratra viděl v každém žijícím tvoru. Proto je také patronem ekologů. Asi jsou hodně nadnesené legendy o tom, jak František domlouvá vlkovi, aby více lidem neškodil, a on ho poslechne. Ale je dost možné, že i zvířata byla schopna v tomto prostém muži svým instinktem vycítit člověka s ryzím srdcem, odkud jim žádné nebezpečí nehrozí.
Novému papeži Honoriovi III. velmi záleželo na vítězství páté křížové výpravy. K tomu měla přispět Františkova přítomnost. U Damietty padli křižáci do pasti a šest tisíc jich bylo zmasakrováno. František se pokusil o bláznivou až šílenou věc. Vydal se k sultánovi Maliku al Kamilovi (synovci Saladina) s tím, že jej buď obrátí na křesťanství, nebo padne mučednickou smrtí. Nestalo se ani jedno. Malik al Kamil, jeden z nejkultivovanějších mužů své doby, s ním dlouho rozmlouval a nakonec se s ním přátelsky rozloučil.
Damietta nakonec padla a křesťané se, bohužel, chovali jako utržení ze řetězu. Povraždili, koho mohli a následně se v ulicích plných tlejících mrtvol objevil mor.
Z křížové výpravy se František vrátil jako téměř slepý, nemocný a rychle chřadnoucí muž. V mládí chtěl být statečným rytířem a nakonec jej domů, do Assisi, museli jiní rytíři donést v náručí jako dítě.
Umírá 3. října 1226 a na konci své pozemské pouti údajně zvolal: „Sestro smrti, buď vítána.“ Mezi své bratry a sestry tedy zahrnul úplně vše – nejen veškeré živé tvory, slunce, lunu, ale dokonce i samu smrt.
Františkův život skončil zdánlivě neúspěšně. Zemřel předčasně, naprosto vyčerpaný, mnoha lidmi nepochopený. Dlouho se zdálo, že jeho řeholi hrozí po jeho smrti zánik, nebo přinejmenším dlouhodobá stagnace. Po osmi staletích to však vidíme jinak. František inspiroval svým životem milióny lidí. Mezi jinými i současného papeže Františka, který je sám jezuita, nikoliv františkán. Je také prvním mimoevropským papežem od roku 731, kdy římskokatolickou církev vedl Řehoř III., pocházející ze Sýrie.
Inspirován sv. Františkem, vydal papež už ve třetím roce svého pontifikátu „revoluční“ encykliku Laudato si´, která je zaměřena na životní prostředí, na naši odpovědnost vůči planetě zemi a životu na ní: „Naše sestra matka země patří mezi nejvíce opuštěné a trýzněné chudé.“ Obrací se ke každému člověku této planety, nejen ke křesťanům, a vyzývá ke „globální ekologické konverzi“. A cituje také svého předchůdce, papeže Benedikta XVI: „Vnější pouště se ve světě množí, protože vnitřní pouště se staly nedohledné.“
Kupodivu, ne všichni v katolické církvi jsou z papeže Františka nadšení. Ale tak už to chodí, když vybočíte ze zaběhnutých stereotypů. Na přelomu 12. a 13. století také musel František působit jako exot či rovnou blázen. A stejně jako tehdy, i v dnešní zmatené době čekáme na muže a ženy, kteří budou s plným nasazením usilovat o to, aby zvítězil ideál.
Před osmi stoletími kolísal osud církve i Evropy mezi štěstím a neštěstím. Dnes žijeme v podobné době. Jen zatím nevíme, kdy přijde někdo, kdo dokáže obnovit naši naději ve vítězství ideálu. A jak ho máme poznat. Pokud by se takový člověk objevil, neměli bychom udělat stejnou chybu jako papež Innocenc III, který Františka poslal pást vepře.