Letošní letní vedra nás drtí na severní polokouli jako nikdy dříve. Teploty se šplhají do extrémních výšek v Evropě, Asii i v Severní Americe. To je doprovázeno dalšími přírodními extrémy – suchy, lesními požáry, záplavami z přívalových dešťů,…
Klimatologové se obávají, že právě procházíme bodem zlomu, za kterým už není návratu k původnímu, „normálnímu“ počasí a klimatu. Nejspíše mají pravdu. Cíl nepřipustit, aby se globální teplota nezvedla v průměru o více než 1,5 stupně Celsia oproti počátku industriální éry, bude nejspíše překročen ještě do konce tohoto desetiletí. V polovině století asi můžeme očekávat nárůst globální teploty o 2 stupně, na konci století nejspíše budeme žít ve světě, který bude teplejší o 3 stupně, možná i více.
Domnívám se, že nyní procházíme bodem zlomu i v psychologické rovině. Na úrovni společnosti se odehrává něco podobného, co popsala Elizabeth Kübler-Rossová, když pracovala se smrtelně nemocnými pacienty a všimla si, že v průběhu času reagují na sdělení špatné zprávy ve víceméně stejných vzorcích:
- popření (fáze šoku, popření reality);
- hněv (výbuchy hněvu vůči ostatním, pocit obrovské nespravedlnosti);
- smlouvání (s nemocí, s osudem, s Bohem);
- deprese (pramenící z radikálního omezení životních možností);
- smíření a přijetí situace (nedochází k němu u všech).
Bod zlomu vidím v tom, že popření probíhající změny klimatu již není možné. Většina lidí (přinejmenším v západním kulturně-civilizačním okruhu) se nachází ve druhém až čtvrtém stadiu. Je otázkou, jestli a kdy budeme schopni vstoupit do fáze smíření. To rozhodně neznamená odevzdanost, nečinnost. Jde o to přijmout, že možnosti ovlivnit naši situaci a zabránit negativním změnám jsou již velmi omezené.
Podobně asi uvažoval známý fyzik a autor hypotézy Gaia James Lovelock, když v roce 2006 formuloval ideu udržitelného ústupu (sustainable retreat). Tvrdil, že na dlouhodobě udržitelný rozvoj je již pozdě. Potřebujeme přijmout to samé, co měl udělat (a neudělal) Napoleon, když na podzim 1812 dosáhl ruského hlavního města. Měl ustoupit, protože jeho půlmiliónovou armádu čekala strašná zima ve vypálené a vyrabované Moskvě. Tak mohl zachránit vojsko pro budoucí bitvy.
Podobně to vidí Lovelock se současnou společností: „Nadešel čas, kdy všichni musíme začít plánovat ústup z neudržitelných pozic. Je mnohem lepší ustoupit teď, dokud ještě máme energii a čas.“
Problém je, že udržitelný ústup je zatím politicky neprosaditelný a psychologicky neakceptovatelný. Vlastně se to velmi podobá situaci ve vydařeném filmu „K Zemi hleď“ s Leonardem DiCapriem a Meryl Streepovou v hlavních rolích. Skupina astronomů se marně snaží varovat před blížící se srážkou s asteroidem, lidé se chtějí hlavně bavit a smrtelné nebezpečí ignorují a vytěsní ze své mysli až do doby, když už je pozdě.
Další ideou, která se snaží reagovat na neúměrný rozsah lidských aktivit, je tzv. „nerůst“ (degrowth). Vyzývá k opuštění posedlosti neustále expandující ekonomikou, vyjádřenou rostoucím hrubým domácím produktem (HDP). To se lehce řekne, ale hůře realizuje.
Obávám se, že s nerůstem je to tak trochu jako s komunismem. Mohl by fungovat, kdybychom všichni byli andělé – skromní, empatičtí, mající na mysli dobro společnosti minimálně stejně, jako to vlastní. A takoví nejsme.
Navíc něco podobného tu bylo už před 50 lety. První zpráva Římskému klubu nazvaná „Limity růstu“ a publikovaná v roce 1972 tvrdila, že exponenciální růst počtu obyvatel a jejich materiální a energetické spotřeby není v prostorově ohraničené biosféře dlouhodobě možný. Přišla proto s koncepcí tzv. „nulového růstu“. To by ovšem znamenalo, že hospodářsky budou všechny země stagnovat. A pokud by si např. chudé rozvojové země měly dopřát nějaký ekonomický růst, musely by rozvinuté země své aktivity adekvátně omezit.
Ta zpráva byla velmi kontroverzní a vzbudila velkou pozornost. Celkem se jí prodalo 35 miliónů výtisků. Přesto tehdy ani dnes nulový růst, resp. nerůst k omezení výroby a spotřeby nevedl.
Nechci polemizovat se zastánci dnešní teorie nerůstu, protože o ní vím velmi málo. Ale dvě dílčí poznámky si dovolím.
Zaprvé je s podivem, jak neustále mluvíme o růstu, nikoliv o rozvoji. Například naše biosféra se vyvíjí už čtyři miliardy let. Neroste, ale rozhodně se kvalitativně mění. Stejně tak lidský jedinec zhruba do puberty roste, ale pak už se může jen rozvíjet, jeho výška a váha zůstává přibližně stejná.
O tom se zmiňovala již druhá zpráva Římskému klubu „Lidstvo v bodě obratu“, publikovaná v roce 1976. Možná proto, že byla málo provokativní, nedostalo se jí takové pozornosti, jako zprávě první. Ale její idea organického růstu, resp. organického rozvoje, která navíc brala v potaz různý stupeň rozvoje jednotlivých regionů, byla dle mého názoru smysluplnější, než tehdejší nulový růst, resp. dnešní nerůst.
Zadruhé, hrubý domácí produkt bude nadále růst i kvůli nákladům na přímé a nepřímé důsledky klimatické změny a dalších globálních environmentálních problémů. Budou narůstat výdaje na zdravotní důsledky současných veder, na likvidaci škod po požárech či povodních. Budou narůstat výdaje na milióny lidí migrujících z oblastí, které se stanou neobyvatelnými. Protože takový svět nebude bezpečný, porostou výdaje na armádu a policii. To vše se projeví růstem HDP, protože ten měří výkonnost ekonomiky (objem zboží a služeb) a nerozlišuje žádoucí a nežádoucí výdaje.
Viditelné změny klimatu letošního léta nás tedy i mentálně dostávají do „bodu zlomu“, začínáme si být vědomi toho, co jsme dříve ignorovali a bagatelizovali. Bohužel ale zatím nemůžeme mluvit o „bodu obratu“, protože nejsme připraveni. Nevíme, co máme dělat, jaká změna kurzu je třeba a jak ji provést.
Vstupujeme do období turbulentních změn a chaotického chování. Dříve či později přijdeme na nějaký smysluplný vzorec, jak na probíhající (nejen klimatické) změny reagovat. Každopádně se na úrovni komunit můžeme snažit být vůči změnám pružní a odolní (tedy adaptabilní). Na individuální úrovni pak přes všechna omezení a ztráty obětaví a stateční.