Barbaři před branami

Římané nazývali „barbary“ všechna etnika, která se nacházela vně jejich kulturního okruhu. Dnes mluvíme spíše o různých kulturně-civilizačních okruzích a jiná etnika samozřejmě barbary nenazýváme. Samuel Huntington rozlišoval v knize „Střet civilizací“ (1996) dosud dominantní západní kulturně-civilizací okruh, se kterým soupeří čínský a islámský okruh. Blízké západnímu okruhu jsou pravoslavný a hispánský kulturně-civilizační okruh. Dále vyčleňoval hinduistický, buddhistický a japonský okruh. A s otazníkem i samostatný kulturně-civilizační okruh subsaharské Afriky.

Rusové (součást pravoslavného okruhu) dělají v poslední době vše pro to, aby se západnímu kulturně-civilizačnímu okruhu co nejvíce vzdálili. Od rozpadu Sovětského svazu (1991) Rusko napadlo Čečensko, fakticky ovládlo Podněstří na úkor Moldavska, od Gruzie odtrhli Osetii a Abcházii a okupují ukrajinský Krym. Před měsícem Rusko zahájilo válku proti Ukrajině, a protože ruská armáda zatím není schopná ji vojensky porazit, uchyluje se k barbarským způsobům válčení – plošným a masívním ničením infrastruktury a obytných čtvrtí terorizují civilní obyvatelstvo. Můžeme je tedy nazvat moderními barbary. A pokud k tomu dostanou příležitost, na Ukrajině se nezastaví.

Dochází k velkému historickému paradoxu. Před 77 lety Sovětský svaz porazil za cenu nesmírných obětí německý nacismus. Dnes se pod vedením diktátora Putina stal z Ruska nacistický stát. Nacismus je totiž totalitní ideologie založená na vypjatém nacionalismu. A pokud je pravda, že sedmdesát procent Rusů Putina podporuje, pak platí, že se z Rusů stali nacisté.

O to více je třeba ocenit „sůl země“ – těch přibližně patnáct tisíc statečných občanů v Rusku, kteří proti Putinově válce na Ukrajině demonstrují za cenu ztráty zaměstnání a pravděpodobně i drsného vězení. Je to 0,1 promile z celkového počtu obyvatel Ruska. Je to ale procentuálně stejné množství lidí, jako těch, kteří v České republice před 45 lety podepsali Chartu 77 (těch bylo něco přes tisíc z deseti miliónů obyvatel, tedy také 0,1 promile).

Ruský totalitní režim se jistě jednou zhroutí, ale to čisté zlo, které nyní na Ukrajině představuje, napáchá ještě strašné škody. A jak říká Edmund Burke, filozof a politik anglo-irského původu, „k tomu, aby zlo triumfovalo, stačí jediné - aby slušní lidé nedělali nic“. Ukrajinci s putinovským Ruskem statečně bojují a chrání tak před zlem i celou západní civilizaci, především však její východoevropskou část.

Měli bychom mít na paměti, že Římská říše byla ve své době neporazitelná a přesto se rozpadla. Za hlavní příčinu rozpadu jsou považovány invaze barbarů. Lubor Kysučan v knize „Oni a my“ (2010) však za skutečnou příčinu zániku považuje nezodpovědnost a cynický způsob života římských elit.

Římané si postupně osvojili nákladný způsob života helénistického světa. To přispělo k růstu vzdělanosti, zároveň však byl tento život provázen úpadkem morálních a občanských ctností, egoismem, rozvratem rodin či konzumní orientací elit i obyčejných lidí. Opakované invazi barbarských kmenů se Římané, zvláště v úpadku své moci, snažili zamezit tím, že si od barbarů vykupovali mír zlatem.

Milánský biskup Ambrosius (340 – 397) tehdy dělil nepříznivé síly na vnější nepřátele a vnitřní nepřátele. Za vnější nepřátele považoval stěhující se barbarské národy, za ty vnitřní pak morální úpadek Říma. Nedá moc práce najít výrazné podobnosti s naší dnešní situací.

Pomáháme Ukrajině, ale především vojensky ne dost. Nejsme ochotni vyhlásit bezletovou zónu ani nad humanitárními koridory či poskytnout prostřednictvím NATO polské stíhací letouny MIG 29, i když agresor brutálně ničí životy civilních obyvatel.

Když britský premiér Boris Johnson v rozhovoru pro Sky News tvrdí, že odmítnout ukrajinskému prezidentovi Volodymyrovi Zelenskému bezletovou zónu je pro něj „hluboce rozrušující“, „naprosto trýznivé“ a „příšerné, neskutečně příšerné“, tak mě to jaksi nedojímá. Stokrát může říkat, že Zelenského „neskutečně obdivuje“, ale to bezletovou zónu či dodávku dostatečného počtu účinných zbraní nenahradí.

Zmiňovat politiku francouzského prezidenta Macrona či německého kancléře Scholze, kteří by se nejraději k míru prožvanili nekonečnými schůzkami a jednáními, ani nemá cenu. O to více potěší podpora Ukrajiny a osobní návštěva obleženého Kyjeva premiéry tří středoevropských zemí (Polska, České republiky a Slovinska), kteří lépe chápou katastrofální důsledky případné obnovy ruského (sovětského) impéria.

Rusko se dnes vůči Ukrajině chová jako gauner, který vám rozmlátí dům, některé obyvatele zabije a ještě se dožaduje úcty a respektu od sousedů. Již dnes dosahují škody řádu několika tisíc miliard dolarů (ztracené životy, zničená infrastruktura, milióny lidí vyhnaných z domova,…). Kdyby mělo Rusko spáchané škody nahradit, vrátí se samo hospodářsky do doby kamenné.

Protože Putina podporují více než dvě třetiny obyvatel a zbytek mlčí, je třeba Rusku opakovaně připomínat: „Učte se, co znamená slovo reparace.“

Dnešní představitelé NATO, Spojených států, EU i jednotlivých evropských států stojí před těžkým rozhodováním – opravdu účinně Ukrajině pomoci a riskovat rozsáhlý vojenský konflikt, nebo život (nejen) Ukrajinců pod nadvládou východních barbarů?

Dnes je často zmiňován Churchillův výrok na adresu politiků, kteří s Hitlerem uzavřeli Mnichovskou dohodu: „Británie a Francie měly na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolily hanbu. Budou mít válku.“ Díky hrdinství Ukrajinců a postupnému procitnutí Západu to však můžeme optimisticky parafrázovat: „Putin si zvolil válku. Bude mít hanbu.“

Rusko zoufale potřebuje podobnou katarzi, jakou prošlo Německo po druhé světové válce, aby bylo schopné opustit nesmyslné sny o vlastní velikosti a moci. Vojensky toho dosáhnout nelze, vzhledem k jaderným zbraním, kterými Rusko disponuje. Ale je možné toho dosáhnout ekonomicky (dlouhotrvající co nejpřísnější sankce, žádný dovoz plynu a ropy z Ruska, nulová spolupráce v oblasti pokročilých technologií,…).

Teprve až padne současný šílený režim a Rusové budou schopni najít a zvolit si rozumnější formu vlády, bude snad i Rusko schopné změnit svoji mentalitu a následně i realitu. Definitivní opuštění blouznění o Moskvě jako třetím Římu a Rusku jako mocném impériu zachraňujícím dekadentní Západ je asi to jediné, co může budoucnost Ruska zachránit.