6. srpna 1945 shodili Američané atomovou bombu o síle 15 kilotun TNT (trinitrotoluenu) na japonskou Hirošimu. V mžiku zemřelo 70 tisíc obyvatel a dalších 70 tisíc lidí bylo vážně zraněno. O tři dny později, 9. srpna, zničily Spojené státy druhé město, Nagasaki. Jaderná bomba o síle 21 kilotun TNT zabila 40 tisíc lidí a 25 tisíc jich bylo vážně zraněno. Další tisíce lidí zemřely později, na následky ozáření.
Naplnila se tak obava tehdy již zesnulého japonského admirála Isoroku Jamamota, vrchního velitele japonské lodní flotily, když 7. prosince 1941 napadl Pearl Harbor: „Probudili jsme tygra, který nás zničí.“ Jamamoto znal velmi dobře Spojené státy a uměl si představit, co se stane, až převedou svůj obrovský průmyslový potenciál na válečnou výrobu.
Významnou součástí amerického válečného úsilí byl projekt Manhattan, jehož hlavním cílem bylo získat jadernou zbraň dříve, než se to podaří Hitlerovi. V letech 1942 – 1946 na projektu pracovalo celkem 225 tisíc lidí a náklady byly obrovské, dvě miliardy dolarů (v dnešních cenách asi 27 miliard dolarů).
Harry S. Truman nastoupil do prezidentského úřadu po smrti Franklina D. Roosevelta 12. dubna 1945. Velmi brzy musel řešit nesmírně těžké dilema: pokračovat v boji s Japonskem konvenčními zbraněmi a nechat zemřít další desetitisíce, možná statisíce svých vojáků, nebo se pokusit konflikt rázně ukončit strašnou, do té doby na bojišti nepoznanou zbraní? Rozhodl se pro druhou možnost a my asi nikdy nebudeme schopni objektivně posoudit, co byla správnější volba.
Všichni slavní vědci, kteří na projektu Manhattan pracovali, z toho měli po svržení atomových bomb na Japonsko dlouhodobé a palčivé morální dilema. Měli svoje schopnosti, energii a čas propůjčit něčemu, co vyústilo v hromadné zabíjení? Všichni, až na jednoho.
Edward Teller byl fyzik maďarsko-židovského původu, který utekl před Hitlerem do Británie, pak do Dánska a následně do Spojených států. Byl jednou z klíčových osobností projektu Manhattan a později, počátkem 50. let 20. století, se stal společně se Stanislawem Ulamem otcem vodíkové bomby, která byla 2500krát silnější, než bomba použitá na Hirošimu.
Teller byl na rozdíl od ostatních přesvědčen, že demokratický a svobodný svět potřebuje mít k dispozici mocnou zbraň, která jej svou odstrašující silou ochrání před všemi současnými i budoucími nepřáteli. Ještě jako pětasedmdesátiletý muž podporoval veřejně Reaganovu Strategickou obrannou iniciativu (hvězdné války). Dožil se požehnaného věku 95 let, a pokud je známo, nikdy o svém přesvědčení nepochyboval.
Dnes, 75 let po svržení atomové bomby na Hirošimu se zdá, že měl Teller pravdu. Žádný nukleární konflikt nevznikl a svět byl uchráněn před další světovou válkou. Na druhou stranu atomový džin byl vypuštěn a to už nikdo nezvrátí. Počet států, které mají nebo budou mít brzy přístup k jaderné bombě se pomalu, ale jistě rozšiřuje. Z některých případů jsme dlouhodobě velmi nervózní – Severní Korea, Pákistán, Írán, nově také má tyto ambice Saudská Arábie.
Myslím, že dříve či později bude jaderná energie k válečným či teroristickým účelům zneužita. Jsme na tom podobně, jako s pandemií koronaviru. Všichni epidemiologové se obávali, resp. věděli, že dříve nebo později něco přijde, jen nevěděli kdy, kde a v jaké podobě.
V principu je to stejné i se zneužitím jaderné energie. V době kubánské krize v roce 1962 dělily Spojené státy a Sovětský svaz od jaderného konfliktu hodiny, možná minuty. Tehdy jsme měli štěstí.
K vyvolání šoku a paniky však nezbytně nepotřebujeme zbraň hromadného ničení – atomovou bombu, při které dochází k neřízené řetězové reakci jader těžkých prvků. Pokud si seženete radioaktivní materiál (např. vyhořelé palivo z jaderné elektrárny), je možné celkem snadno vyrobit tzv. „špinavou bombu“, která způsobí radioaktivní zamoření třeba v centru města.
Radioaktivní materiál v takovém případě rozmetá klasická trhavina. Nezemře mnoho lidí, ale psychologický efekt bude veliký. Zkusme si jen představit takto radioaktivně dočasně zamořené Václavské náměstí.
Třetí, a jistě zdaleka ne poslední možností zneužití jaderné energie pro válečné či teroristické cíle je útok na jadernou elektrárnu uneseným dopravním letadlem.
Když 11. září 2001 islámští teroristé uskutečnili svůj zvrácený plán, dvě letadla zničila „dvojčata“ – dva mrakodrapy v centru New Yorku. Další letadlo poškodilo část budovy Pentagonu v Arlingtonu. Uneseno však bylo ještě čtvrté letadlo, se kterým teroristé pravděpodobně mířili na Bílý dům. Díky hrdinství a sebeobětování členů posádky i cestujících nedoletěli a letoun se zřítil do polí u města Shanksville v Pensylvánii.
Málo se ví o tom, že Muhammad Atta, vůdce devatenácti únosců, uvažoval také o útoku na jaderné zařízení, nakonec se však tohoto úmyslu vzdal. Dnes víme, že teoreticky uspět mohl.
Dopravní letadlo je desetkrát těžší, než vojenská stíhačka a má mnohem více paliva. Náraz, následná exploze a obrovská teplota by mohla zásadně poškodit jaderný reaktor a způsobit havárii.
V západních zemích jsme vybudovali blahobytnou společnost a chceme naprosto bezpečný svět. Je to pochopitelné, ale naprosto nerealizovatelné přání. Svět nebude nikdy úplně bezpečný, ať už jde o infekční nemoci, jaderné zbraně, nebo jiné globální problémy.
Je proto dobré si v den svržení atomové bomby na Hirošimu připomenout, že jsme před 75 lety vypustili džina z láhve a být na možné zneužití jaderné energie připraveni. Nevíme kdy, nevíme kde, ani jak. Ale jestli k něčemu takovému dojde, bude to jako s pandemií, zemětřesením či vlnou tsunami. Míra naší prozíravosti rozhodne o mnoha životech.