Na počátku 21. století byl systém zdravotní péče v Afghánistánu devastován v důsledku dvacetiletého konfliktu. Například ve zdravotnictví působily tisíce nekvalifikovaných a nedostatečně placených lidí, lékárny bez licence prodávaly falešné léky. Kojenecká úmrtnost dosahovala 115 případů na 1000 narozených, očekávaná délka života byla jen 43 let.
Následujících dvacet let se situace pomalu zlepšovala. Vývoj ovlivňovali zásadním způsobem Američané a jejich spojenci. Nejdříve vyhnali ze země teroristy z Al-Káidy, poté se snažili vybudovat funkční stát. To první se podařilo relativně snadno a rychle, to druhé vůbec.
Západní země nalily do Afghánistánu několik tisíc miliard dolarů pomoci a situace dnes není lepší, než před dvaceti lety. Před rokem zemi opět ovládl Tálibán. Poté, co Američané a spojenci chvatně zemi v srpnu 2021 opustili, zhroutila se údajně třistatisícová a dobře vyzbrojená armáda jako domeček z karet. (Afghánská armáda měla možná až desítky tisíc „černých duší“, tedy vojáků, kteří existovali jen na papíře, ale západní státy léta proplácely jejich fiktivní mzdy.)
Tálibán slaví, i když polovina země hladoví a v zimě bude mrznout, zdravotnictví je v troskách, vzdělávání se zhoršilo a útlak žen se stupňuje. Je to země bez budoucnosti a příklad toho, že demokracie není dosažitelná pro všechny. Alespoň v horizontu několika příštích desetiletí ne.
Afghánistán je asi nejvykřičenějším příkladem nefunkčního státu, ale není sám. Somálsko je už třicet let paralyzováno teroristy a řáděním kmenových válečníků, kteří si z bojů a loupení udělali živnost.
Jiným příkladem dlouhodobého selhání státu je Haiti. Země bývalých otroků získala nezávislost statečným odporem proti francouzským kolonizátorům již v roce 1804, ale vybudovat funkční stát se nepodařilo dodnes.
Po druhé světové válce jsme si v Evropě zvykli, že životní úroveň se postupně zlepšuje. Na Západě rychleji, na Východě pomaleji, ale zlepšovala se stále, až jsme to začali považovat za něco přirozeného a nevratného.
Po pádu komunistických režimů na přelomu 80. a 90. let 20. století jsme věřili, že nejen my, ale celý svět směřuje nevyhnutelně k demokracii a prosperitě. Nyní tato víra dostává velmi závažné trhliny a generace dnešních studentů a školáků budou muset najít a formulovat novou vizi světa, ve kterém chtějí a mohou žít.
Největší hrozbou je dnes jednoznačně globální změna klimatu. Nedá se jí už zabránit, můžeme se jen snažit zmírnit její průběh. Nejrozvinutější a nejbohatší státy se o to již snaží, zbytek světa vidí své priority jinde.
Je tudíž velmi pravděpodobné, že současný cíl nedopustit do konce 21. století zvýšení teploty o dva stupně Celsia je nereálný. Klimatické modely spíše ukazují na nárůst o tři stupně Celsia a regionálně to může být výrazně více. Pak ale téměř jistě naše planeta nebude moci být domovem pro devět až deset miliard lidí, které demografické prognózy předpovídají pro druhou polovinu 21. století.
Ostatní globální problémy životního prostředí (nedostatek vody, šíření pouští, ztráta lesních porostů, hynutí živočišných a rostlinných druhů ...) nyní zastínila válka na Ukrajině. Nebo obecněji – přebíjí je prudké zvýšení násilí ve světě a nebezpečí válečných konfliktů, včetně možnosti jaderného konfliktu.
Putin a Rusko na Ukrajině nesmějí vyhrát. Nejen kvůli Ukrajině. Vládci Kremlu jde s největší pravděpodobností o více, než o zabrání co největší části sousedního státu. Je starý, možná vážně nemocný a chce se zapsat do historie jako velký car mocné Rusi (prezident nebo car je pro něj jedno a to samé).
Vše nasvědčuje tomu, že usiluje o změnu světového pořádku, kde západní demokracie již nebudou hlavní a rozhodující silou. A spojence hledá, kde může – Írán, Severní Korea, ministr zahraničí Lavrov slibuje možné i nemožné africkým státům.
Neměli bychom tuto hrozbu brát na lehkou váhu, kartami může ještě hodně zamíchat narůstající agresivita Číny vůči Tchaj-wanu. Pokud by padla Ukrajina, Číňané (a zdaleka nejen Číňané) z toho vyvodí důsledky pro vlastní politiku.
V současné době je tedy nejdůležitější, stejně jako za doby studené války, aby svobodný a demokratický svět zůstal svobodný a demokratický. Zároveň se budeme muset vypořádat s tím, že po nějakou dobu se životní úroveň ani v těch nejvyspělejších zemích nebude zvyšovat, spíše naopak. Je to psychologicky těžko přijatelné a politicky nebezpečné (populismus a populisté se v takové situaci šíří jako lesní požár), ale nikoliv nemožné.
Pokud nás přemohou frustrace a hněv nad ztracenými sny o nekonečném blahobytu (jakkoliv z lidského hlediska pochopitelné), důsledkem bude vyhrocený individualismus, neschopnost jednat ve prospěch celku a neochota přemýšlet v dlouhodobějším časovém horizontu. Pak by dnešní děti na sklonku svých životů a na prahu 22. století mohly vidět svět podobně, jako my dnes vnímáme Afghánistán, Somálsko či Haiti.
Nadějí je nám to, že ve velkých krizích uzrávají velké osobnosti a po odeznění frustrace a vzteku se v nás probouzí lepší vlastnosti, nezbytné pro přežití. Stačí se podívat na dnešní Ukrajinu. Kdo před rokem tušil, jak těžká, přímo existenční zkouška ji čeká? Kdo by předvídal, že z nepříliš respektovaného prezidenta, původním povoláním herce a komika, se stane tak veliký státník a hrdina? A kdo by věřil, že Ukrajinci budou tak statečně vzdorovat ruským okupantům?
Až jednou tato bouře pomine, ukrajinský národ bude mnohem silnější a dospělejší, protože úspěšně prošel nejtěžší zkouškou.