Blížící se sté výročí vzniku Československa je dobrou příležitostí zamyslet se nad starou filozofickou otázkou „Kdo jsme, odkud pocházíme a kam směřujeme?“ Zaměřím se na několik dílčích postřehů týkajících se třetí podotázky „Kam směřujeme?“, tedy na vizi dalšího směřování naší společnosti.
Technologičtí optimisté budou zdůrazňovat nadějné vyhlídky našeho dalšího vývoje díky rozvoji vědy a technologií, zejména v oblasti biotechnologií, nanotechnologií a také umělé inteligence spojené s masívním nástupem robotizace a automatizace výroby.
Sehraji roli „ďáblova advokáta“ a budu tvrdit, že nás čekají těžké časy, na které nejsme připraveni. To nemusí znamenat katastrofu, jen bychom s tím měli začít něco dělat, aby naši potomci měli i za dalších sto let co slavit.
Sto let existence Československa (resp. poslední čtvrtstoletí obou nástupnických států) bylo poznamenáno koncem první světové války, velkou hospodářskou krizí, druhou světovou válkou, nástupem komunismu a jeho rozpadem po dalších čtyřiceti letech, provázeném obrovským přerozdělováním bohatství.
Bylo by bláhové se domnívat, že 21. století bude znamenat jen „samá pozitiva a sociální jistoty“. Přesto takto naivně především mladí lidé bez životních zkušeností budoucnost vnímají, i když podvědomě asi tuší, že by se mohlo přihodit něco nepříjemného.
Už více než 70 let nemáme ve střední Evropě válečnou zkušenost a naše materiální bohatství rostlo. Sice pomaleji, než v západní Evropě, ale o to více chceme konzumovat aspoň se zpožděním, dnes. Je to nereálná představa a pouze na příkladu životního prostředí se pokusím ukázat, proč.
Podle NASA bylo šestnáct ze sedmnácti posledních let nejteplejšími za období, kdy se tyto údaje globálně vyhodnocují. Od roku 1880 se globální teplota zvýšila o jeden stupeň Celsia a Zpráva Spojených států o klimatu za rok 2017 předpokládá nárůst teploty do roku 2100 o 2,8 – 4,8 stupňů Celsia.
Předpovědi na tak dlouhou dobu jsou velmi nejisté, ale pokud by to byla pravda, znamenalo by to přesuny stovek miliónů environmentálních úprchlíků z neobyvatelných oblastí do oblastí ještě obyvatelných, včetně střední Evropy. Podle švýcarské pojišťovny Swiss Re se globální škody způsobené meteorologickými a klimatickými faktory zvýšily z 94 miliard USD v roce 2015 na 175 miliard USD v roce 2016.
Přístup k pitné vodě má v současnosti 90 % světové populace, ale objem nečištěných odpadních vod se každoročně zvyšuje. Hladina podzemní vody se snižuje na všech kontinentech. Dnešních 7,6 miliardy obyvatel planety naroste do roku 2050 (za 32 let) o další 2,2 miliardy lidí a ti budou muset jíst, pít a produkovat odpad. Do roku 2050 se také zdvojnásobí počet lidí žijících ve městech (především v rozvojových zemích).
Dnes je přibližně jedna miliardy lidí podvyživených a když k tomu připočteme nárůst populace do roku 2050 o další 2,2 miliardy, nároky na zvyšování zemědělské produkce a na zdroje planety obecně budou enormní. Na druhou stranu je třeba dodat, že stovky miliónů lidí mají problémy s nadváhou v zemích rozvinutých i rozvojových. 41 miliónů dětí to pěti let věku má nadváhu nebo jsou přímo obézní, a to včetně deseti miliónů dětí v Africe.
Účelem výše zmíněného není vyžívat se v temných proroctvích, ale upozornit na zásadní věc, kterou ze své mysli vytěsňujeme. To, že Evropa (se smutnou výjimkou bývalé Jugoslávie a Ukrajiny) už více než 70 let nezažila válku a životní úroveň obyvatel rostla je bezprecedentní úspěch, který ale nebude trvat věčně. Česká republika, stejně jako další země, má jistě právo snažit se nadále o úspěch, o dobrý a naplněný život svých obyvatel. To ale vůbec neznamená, že má na tento úspěch nárok, že jej má nějak garantovaný. Jeremy Rifkin o tomto drobném, ale velmi podstatném rozdílu (právo pokusit se o úspěch versus právo na úspěch) napsal v roce 2005 knihu „Evropský sen“.
Jak asi muselo být mladým mužům, kteří odcházeli do první či druhé světové války? Místo aby studovali, chodili za děvčaty, užívali si života a zakládali rodiny, marnili nejlepší léta svého života na frontě a v zákopech. Mnozí se ani konce těch hrůz nedožili. Ti, kteří přežili, však položili základy prosperity většiny evropských zemí, včetně země naší.
Od politiků, bojujících o hlasy voličů v nejbližších volbách následující výzvu asi neuslyšíme, přesto je dobré, aby zazněla: „Milí mladí přátelé, povedete naši zemi do budoucnosti, která je nejistá a velmi těžko předvídatelná. Svět se za poslední půl století neuvěřitelně změnil a ještě více se změní ve 21. století. Nedejte se uchlácholit lacinými sliby světlých zítřků v jakémkoliv ideologickém balení. Výzvy, před které budete postaveni, nebudou mít pravděpodobně v historii obdoby, ať půjde o klimatické změny, nedostatek vody, vyčerpané zdroje planety, migrační vlny a další. Jedním si můžete být jisti. Nevybudujete pozemský ráj, stejně jako se to nikdy nepodařilo vašim předkům. Možná budete v polovině století předávat tuto zemi svým potomkům s úzkostí a obavami, jako to nyní činíme my. Zdá se však, že je to náš společný úděl – žít v nejistotě a snažit se o to nejlepší, čeho jsme schopni.“