Voda je upřímné zrcadlo, v němž můžeme vidět, jaký dopad mají různé civilizační vlivy na živé systémy. (Masaru Emoto)
Masaru Emoto popisuje v knize "Zázračná moc vody" (2009), že voda je výborným rozpouštědlem a tedy i nosičem informací. Může vstřebávat vlivy okolí a podle těchto vnějších vlivů mění svoji strukturu. Pramenitá voda vytvářela po zmrznutí krásné šestiúhelníky, zatímco voda v dolní části toku řek, nebo chlorovaná voda, takové krystaly netvořila. Zdá se tedy, že voda má schopnost pamatovat si, co a jak ji ovlivnilo.
Ať už je to pravda, či není, voda byla vždy a ve všech kulturách symbolem života. Dvě třetiny planety jsou pokryty vodou. To je dobře, protože voda spolu s vegetací vyrovnávají extrémní teplotní rozdíly a vytváří tak vhodné podmínky k rozvoji dokonalejších forem života.
Život se zrodil v mořích a oceánech před téměř čtyřmi miliardami let, teprve před 400 milióny let však rostliny a následně živočichové začali kolonizovat pevninu.
Na souši se život v závislosti na dostupnosti vody proměňoval. Na konci poslední doby ledové (přibližně před 10 000 – 12 000 lety) oblast dnešní Sahary nebyla pouští. Z historických skalních kreseb v alžírském Tassili víme, že tu rostly stromy, pásla se tu divoká zvířata. Se změnou podnebí a také s narůstajícím vlivem člověka (nadměrná pastva, zemědělství) se v průběhu tisíciletí tato oblast proměnila v největší poušť na světě.
V moderní době dokázal tyto nežádoucí jevy člověk extrémně urychlit. Například díky zavlažování bavlníkových plantáží v dnešním Uzbekistánu a Kazachstánu jsme během půl století přeměnili Aralské jezero (čtvrté největší na světě) v poušť. Prakticky to samé se děje v Africe s jezerem Čad, jen se o tom moc nemluví.
Na světě je spousta vody, konkrétně 1,4 miliardy kilometrů krychlových. 97,2 % celkových zásob představuje slaná voda v mořích a oceánech, ale i ta zbývající necelá tři procenta by při dobrém hospodaření stačila. 2,5 % sladké vody je v ledovcích a to nejen v Antarktidě, Arktidě a v Grónsku, ale také v horských ledovcích.
Z horských oblastí získáváme pro potřeby člověka padesát procent vody. Probíhající klimatická změna však ovlivňuje stále intenzívněji dobu tání sněhu, a to mění čas i množství vody, která bude k dispozici pro člověka v níže položených regionech. Rychlé tání způsobuje nadbytek vody a povodně na jaře a naopak nedostatek vody, sucho a poklesy hladiny podzemních vod v létě. Tento proces je již dobře pozorovatelný a měřitelný v oblasti Himálají a jihoamerických And.
V živých organismech je jen asi pět desetitisícin procenta z celkových zásob vody na planetě. Nicméně rostliny i živočichové, včetně člověka, jsou z 60 – 80 % tvořeni vodou. Bez vody by z nás mnoho nezbylo a rozhodně už bychom nebyli mezi živými.
Každý pátý člověk na zemi žije v povodích, kde vysoká spotřeba vody ohrožuje sladkovodní ekosystémy. Některé řeky, např. Žlutá řeka v Číně nebo Colorado ve Spojených státech, na část roku vysychají.
Snaha zadržet vodu v krajině vedla k budování velkých vodních děl. Dnes na světě existuje 48 000 přehrad, které jsou v provozu ve více než 150 zemích. Tento počet už nejspíše výrazně narůstat nebude. Množství i kvalita vody v krajině je totiž významně ovlivněna způsobem využívání půdy a vegetačním krytem. Zvláště lesy hrají rozhodující roli při uchovávání vody v krajině.
Technická řešení, budování přehrad a vodních čistíren, jsou obvykle výrazně nákladnější, než zalesňovací programy a změna zemědělských způsobů obhospodařování krajiny.
Proč tedy nehospodaříme s vodou i s krajinou lépe, citlivěji, ekologičtěji? Protože zatím je stále většina z nás příliš fascinována velikostí a růstem. Nejsme schopni domyslet, že takový růst bývá kontraproduktivní. Ukažme si to na starém, ale pořád velmi ilustrativním příkladu stavby velkých přehrad v bývalém Sovětském svazu.
(Ne)poučení z historického vývoje
Stavba velkých vodních děl je vždy kontroverzní záležitost, ať už jde o současná největší vodní díla Tři soutěsky v Číně, vodní dílo Itaipú na řece Paraná mezi Brazílií a Paraguayí, Asuánskou přehradu v Egyptě, nebo vodní dílo Gabčíkovo na Slovensku. Nejvíce škod však vodní díla napáchala v Rusku, resp. bývalém Sovětském svazu, protože až do počátků „perestrojky“ zavedené Michailem Gorbačovem v 80. letech 20. století nebylo přípustné kritizovat komunistickou stranu a její aktivity.
Jeden ze známých výroků vůdce bolševické revoluce v Rusku, Vladimíra Iljiče Lenina, zněl: „Komunismus, to je elektrifikace země plus vláda sovětů.“ Zdálo se celkem logické využít pro výrobu elektřiny velkých sibiřských toků. Začala se budovat vodní díla, bohužel však ve snadno přístupných, rovinatých oblastech.
Brzy bylo informovaným lidem zřejmé, že tento způsob získávání elektřiny není efektivní, ale protože kritika byla nepřípustná, realizovaly se i naprosto nesmyslné a katastrofické projekty.
V době Gorbačovovy přestavby a tom byl natočen v Rusku dokumentární film „Přehrada“, který vyhrál v roce 1987 ostravský Ekofilm a zapůsobil zde jako zjevení. Uvádíme jen krátkou ukázku z komentáře k filmu, jako dobře míněné varování pro české milovníky betonu a velkých vodních děl:
„Velké přehrady ničí nejúrodnější půdy, mravně poškozují národ. V Sovětském svazu bylo zatopeno 190 měst, více než 5 000 vesnic, tisíce historických a kulturních památek. Dnes jde při budování přehrad o gigantománii, předvádění se. Jen Rybinská vodní nádrž zaplavila tři města, desítky vesnic, bylo ztraceno 500 000 hektarů půdy. Kdyby se jen pálilo seno, které by bylo možné získat ze zatopených luk, dalo by se získat více elektřiny, než dává Rybinská hydrocentrála.“
Příklady ze světa jsou zajímavé a poučné a mohli bychom jich nashromáždit bezpočet. Nicméně dokud se nás něco bezprostředně netýká, s čím nemáme osobní zkušenost, to zpravidla ze své mysli a ze svého srdce vytěsňujeme, ignorujeme. V případě hospodaření s vodou, sucha a s tím související klimatickou změnou se však i u nás, ve střední Evropě a v České republice, situace rychle mění.
Co se to tedy vlastně děje v našem regionu s vodou a se schopností krajiny vodu zadržet? Proč se to děje? A především, můžeme s tím ještě něco udělat? Budeme schopni a ochotni zaplatit cenu, kterou náprava škod bude stát?
Krajina jako důkaz
Nezvykle mrazivé zimy bez dostatku sněhu, dlouhá období letního sucha, přerušovaná náhlými bouřkami a bleskovými povodněmi, které zaplavují domy a ničí majetek… Tyto extrémní projevy počasí jsme si zvykli připisovat probíhající klimatické změně, která se projevuje zejména rostoucí teplotou vzduchu, vyšším výparem a nerovnoměrným rozložením srážek během roku.
Z historických záznamů víme, že období sucha se na našem území i v okolních zemích vyskytovala opakovaně, je dokonce možné vysledovat určitou periodicitu. Příkladem může být několikaměsíční extrémní sucho roku 1540, které zachvátilo Evropu a jež někteří autoři označují termínem „megasucho“. Jednalo se však obvykle o poměrně izolovaná období, zatímco dnes se zdá, že se tyto extrémní projevy počasí kumulují, jsou mnohem častější, a spíše pravidlem.
Co tedy můžeme očekávat? Podle klimatologických scénářů se zdá, že v nejbližších letech u nás bude padat zhruba stejné množství srážek, jako doposud, ale jejich distribuce bude značně nerovnoměrná - častěji bude pršet v zimním období a také bude častější výskyt vysokých srážkových úhrnů, obvykle v rámci přívalových srážek. Rostoucí teplota vzduchu a s tím spojený vyšší výpar vody povede k vyšším ztrátám vody z našeho území. Nejvíce ohrožené suchem budou tradičně na srážky chudé oblasti, jako je jižní Morava, Žatecko či Polabská nížina. Počet dnů se sněhem a výška sněhové pokrývky budou nadále klesat, rychlé odtávání sněhu navíc povede k chronickému nedoplňování zásob podzemní vody a nedostatku vody v půdách během letních měsíců.
Mohou za ztrátu vody z naší krajiny ale jenom popsané klimatická změny? Nejen odborníci se domnívají, že hlavní příčinou úbytku vody v naší republice je armující stav naší krajiny. Voda je ústředním a klíčovým faktorem, který propojuje všechny ostatní prvky krajiny (např. lesy, půda, řeky, rybníky) a na druhou stranu je těmito prvky zcela zásadně ovlivňována.
Vzhledem k poloze České republiky, která leží na hlavním evropském rozvodí, jsou jediným zdrojem vody pro naše území republiky dešťové či sněhové srážky. Jejich zadržení vegetací a především půdou (tj. jejich retence) jsou klíčové pro její další osud v naší krajině. Horní vrstva půdy funguje totiž jako houba absorbující vodu – 100 cm silná povrchová vrstva půdy na ploše 1 km2 dokáže potenciálně zadržet 300 000 m3 vody. Všeobecný pokles retence vody v krajině je výsledkem nevhodného hospodaření v krajině za uplynulých 70 let, kdy kromě scelování pozemků došlo k úplnému odstranění či výraznému poškození retenčních struktur krajiny, kterými jsou např. louky, remízky, nivy řek a lesní porosty. Např. od roku 1948 do konce 80. let bylo na území ČR rozoráno na 270 000 ha luk a pastvin, 145 000 ha mezí (což odpovídá délce 800 000 km), 120 000 km polních cest, 35 000 hájků, lesíků, remízků a bylo odstraněno na 30 000 km liniové zeleně. Na 1/7 plochy ČR bylo navíc vybudováno meliorační zařízení (1,1milion ha polí) a tyto pozemky tak záměrně odvodněny a převedeny na zemědělskou půdu. Zemědělská půda zaujímala v roce 2014 více než polovinu území České republiky, orná půda pak tvořila 38% území našeho státu, což je více než běžný průměr ostatních evropských států. Lesních porostů máme sice v současnosti 2x více než za doby Marie Terezie, ale jejich nevhodná skladba s převahou smrkových monokultur k retenci vody v krajině také moc nepřispívá.
Důvodem nedostatečné retence srážek na lesních holinách a v půdách je primárně jejich utužení těžkou mechanizací při odstraňování lesních kalamit a zemědělském obhospodařování. Orné půdy jsou navíc z více než 50% ochuzené o organickou složku (tzv. humus), což obojí vede ke zrychlenému odtoku vody z krajiny, který je zpravidla spojený se zvýšenou erozí půdy. Vodní erozí je v ČR ohroženo více než 50 % orné půdy, kromě toho s částicemi půdy odtéká velké množství dusíku a fosforu, které se dostávají do našich vod, kde spouští proces tzv. eutrofizace. Ta se projevuje nejčastěji masovým růstem sinic a řas, které devalvují jak rekreační, tak především hygienickou úroveň vod, používaných pro zásobování obyvatelstva pitnou vodou.
Na sníženém zasakování srážkové vody se podílí mimo jiné i tzv. urbanizace krajiny, čili nárůst pro vodu nepropustných ploch, jakými jsou např. asfaltové či betonové plochy parkovišť u nákupních center, střechy obytných budov odvádějící vodu přímo do dešťové kanalizace apod. Voda, která nevsákne do půdy, nemůže doplňovat zásoby podzemních vod, jejichž hladina má na velké části území ČR klesající trend.
Retenci vody v krajině nepomáhají ani regulacemi degradovaná koryta řek a potoků, jejichž dna jsou nadměrně zahloubená a mnohdy opevněná betonem. Zkrácení a technické úpravy řek měly za úkol rychlé odvedení vody z území, kde byla provedena meliorace, touto cestou se samozřejmě odváděla i velká voda při povodních. Z celkové délky našich vodních toků bylo takto upraveno 21,6 000 km (tj. 28,4%). Vodohospodářsky významných toků se tato úprava dotkla z jedné třetiny, avšak malé toky v zemědělské krajině byly ovlivněny z téměř 40% - např. 14 000 km malých toků bylo napřímeno, zahloubeno. Z tohoto množství bylo navíc 4500 km toků zatrubněno. Podle kritérií tzv. Rámcové směrnice o vodách pouze 11 % našich vodních toků vykazuje v současnosti dobrý ekologický stav.
Přirozené, meandrující toky tvoří přitom komplexní hydrologickou síť, propojující jak podzemní, tak povrchové vody v krajině, která tvoří nedílnou součást retence vody. Zjednodušeně si můžeme toto propojení představit jako spojené nádoby. Čím více vody je v toku (jarní tání sněhu, povodňové stavy), tím více vody proniká (infiltruje) do okolních propustných náplavů a doplňuje zásoby podzemní vody - majitelé studní to poznají podle zvýšené hladiny. Naopak při poklesu vody v tocích je velká část našich potoků a řek dotována vodou podzemní, která se zapojuje (je tzv. drenována) do povrchového toku. Pokud je toto spojení přerušeno – ať už opevněním dna a břehů betonem či zahloubením koryta toku, nebo poklesem hladiny podzemní vody v důsledku nízkého doplňování infiltrací srážkové vody - pak jsou výsledkem suchá koryta řek v letním období a žádná voda ve studních.
Výsledkem výše popsaných skutečností je setrvalý úbytek vody v krajině, který je umocněn výše popsaným nárůstem teploty vzduchu a vyšším výparem vody. Odvodněné plochy či pozemky bez dostatku vody se přehřívají a odražené dlouhovlnné záření zvyšuje dále teplotu přízemní atmosféry. Naproti tomu území s dostatkem vody, např. mokřady či rybníky s příbřežními pásy vegetace, přispívají ke stabilizaci okolního klimatu tím, že velká část slunečního záření je transformována do energie potřebné k přeměně vody ze skupenství kapalného do skupenství páry – tedy do výparu vody evaporací a transpirací rostlinami, tzv. evapotranspirací. V tomto případě hovoříme o tzv. chladícím účinku mokřadů a dalších zvodnělých ploch v krajině, protože teplota nad těmito plochami s vodou je výrazně nižší ve srovnání. Naopak z přehřátých ploch bez vody (betonové a asfaltové plochy, pokosená pole apod.) proudí do atmosféry teplo o výkonu, který je prakticky srovnatelný s instalovaným výkonem všech elektráren v ČR. Takto ohřátý vzduch navíc vysušuje dále krajinu, odnáší vlhkost vysoko do atmosféry a brání proudění oceánského vzduchu směrem do kontinentu.
Podobně jako v případě remízků a luk, i plocha našich mokřadů a rybníků, schopných ochlazovat krajinu, se značně změnila. V roce 1950 bylo registrováno 1,3 milionů ha mokřadů, avšak během 50 let došlo k poklesu na méně než jednu třetinu (350 000 ha). Celková plocha rybníků větších než 0,5 ha dnes tvoří 73,6 % jejich historické plochy.
Co s tím?
Dostatečné množství vody v krajině, v půdním profilu je základem pro řešení tzv. zemědělského sucha, podle některých odborníků však neřeší problém nedostatečnosti vodních zdrojů, spojených s následky sucha hydrologického. To, že zatím všechny naše řeky nevyschly, není podle nich důsledkem sucha v krajině, ale existencí přehradních nádrží, které zásobují obyvatelstvo a průmysl pitnou a užitkovou vodou a nadlepšují průtoky řek. Dostatek vody pro lidi a ekonomiku je třeba řešit navyšováním stávající akumulace vody povrchové, tj. výstavbou nových přehrad.
Jistě, tvrzení, že za 20-30 let můžeme mít vážný problém s nedostatkem vody pro zásobování obyvatelstva a průmyslu, určitě nikdo nezpochybňuje. Je zřejmé, že vodu v půdě, získanou zlepšenou retencí, asi jen těžko budeme používat jako vodu pitnou. Ale problém vody v krajině a sucha nevyřeší postavení nových přehrad, protože jejich účel je zkrátka jiný. Proto ve společnosti neustále rezonují dva protichůdné názory: jeden mluví o přírodě blízkých, tzv. měkkých opatřeních, která je nutná udělat v krajině, druhý prosazuje ryze technická, tzv. tvrdá opatření, tj. výstavbu nových přehrad. Ačkoliv každý z obou názorů prosazuje jiné cíle, je nutné, aby obě dvě strany úzce spolupracovaly. Je třeba si však otevřeně říci, že bez fungující krajiny, dostatečně zásobené vodou, nebudou ani přehrady plnit účel, pro který byly postaveny. Příkladem mohou být eutrofizované nádrže plné sinic, zanesené sedimenty z erodovaných polí, kontaminované navíc pesticidy a celou řadou dalších polutantů, které výrazně snižují použitelnost akumulované vody pro lidské potřeby.
Protože jediným významným zdrojem vody pro Českou republiku jsou srážky, je třeba udělat vše pro to, abychom tyto srážky udrželi v naší krajině a zapojili je to tzv. malého koloběhu vody – tj. jejich zasakování do půdy a dále do podzemní vody, pomalý odtok vody potoky, řekami a prouděním v podzemí, dále evapotranspirací jejich návrat do ovzduší, kde vodní pára kondenzuje a vypadává nad daným územím v podobě srážek. Jinými slovy, potřebujeme, aby srážky zasakovaly do půdy v tom území, kde napršely a neodtékaly řekami do okolních zemí.
Jedině takto fungující, plně „retenční krajina“ může zabránit či alespoň zmírňovat dopady klimatických změn, včetně extrémů počasí, projevujících se bleskovými povodněmi či delšími období sucha.
Ačkoliv v naší krajině již proběhla řada nejrůznějších revitalizačních akcí s cílem zvýšit retenci krajiny pro vodu a byla učiněna určitá adaptační opatření na probíhající klimatické změny, je zřejmé, že se bude jednat o běh na dlouhou trať. Náprava naší krajiny je stále možná, nebude to však krátkodobá záležitost a nebude ani levná. V každém případě je nutné začít okamžitě.
Zatímco velké stavby jsou vždy viditelnými „pomníky“, efekt změn v přístupu k hospodaření v krajině se ale neprojeví v horizontu daného volebního období. Záleží proto na odpovědných lidech, zda po sobě chtějí zanechat pomník či krajinu příznivou pro budoucí generace.
Martin Rulík, Pavel Nováček